„Tak si představ. Ona se raději zasebevraždila! Jak nám to mohla udělat? Co teď s ní?“Tak to byla první slova mojí mamky. Já se v první moment nezmohla ani na slovo.
Byla jsem úplně v šoku. Ona se mi zdála hlavně smutná, i když překvapená a zároveň rozzlobená. Tak jsem se na všechno zeptala.
„Prosím tě, co se stalo? Někdo je mrtvý?“
„Ano, je. Představ si, že spáchala sebevraždu.“
„No to je strašné, to je tragédie.“
„To tedy je. Co teď budeme dělat?“
„No to nevím. A kdo to vlastně byl? A kde se to stalo?“
„No slepice, ta červená. A stalo se to v kurníku.“
Začínám se smát na celé kolo do telefonního sluchátka. Avšak manka se nesmála a dala se do vypravování, které prokládala vzdycháním.
„Už byla stará, a i moc špatně žrala. Každý den jsem ji vynesla ven na trávu, aby se nazobala. Vypadala moc špatně a už vůbec nežrala. A já blbec, když ji večer zavírám do kurníku, tak jsem jí to řekla.“
„Co jsi jí řekla? Myslím tý slepici.“
„No, že už toho mám dost. A…že jí zítra usekne děda hlavu. Že z ní bude ještě dobrá polívka. A ráno tam přijdu…a koukám jak blázen. Ona se raději utopila. Strčila hlavu do hrnce s vodou, jak mají na pití. A to byl její konec…Ani tu polívku nemám. Teď abych dělala zeleninovou…s drobením. A děda ji musí jít zakopat na políčko.“
„Stejně by nebyla dobrá, když nežrala.“ Odpovím do sluchátka.
Na druhé straně již bylo ticho a držela se zřejmě tryzna za vysloužilou slepici.
