Najděte si čas na babičku a dědu!

V pokročilém stáří zbývá lidem jedna hlavní radost a tou jsou jejich děti, vnoučata, pravnoučata. Na ně se těší, mají radost z jejich úspěchů. To je takový problém za nimi zajít? Nevymlouvejte se, že nemáte čas na návštěvu.

Kdo je nemá, nebo za kým rodiny nechodí, se upne k němé tváři. A kdo nemá nic z toho, usychá jak podzimní listí. Přitom nehýří pestrými barvami, ale jen jedinou, šedou.

Znám takových lidí dost, na které rodiny s prominutím kašlou. Přitom žijí ve stejném městě, ba přímo pod nimi v ulici. Nestarají se o ně. To raději zaplatí pečovatelskou službu, donášku obědů, nákupů. Postupem času jim najdou dům pro seniory, nebo dům důstojného stáří. Přitom by si své staříčky většina rodin mohla vzít k sobě domů, avšak nevezmou. Samota je v tomto věku tíživá, častokrát i více, než by se mohlo zdát.

Až si tuto skutečnost jejich rodiny uvědomí, na vše bude už pozdě. Stáří se nedá zastavit, říci mu počkej, já mám na práci teď něco jiného. Přijdu, až to udělám, nebo uvidím, jak to stihnu. Slovo uvidím znamená ve skutečnosti, že nepřijdu. To je jen takový planý slib, kterým nezarmoutíš.

V dnešní době každý někam spěchá. Pomalu nikdo nemá na nic čas, myslí si, že mu něco uteče. Žijeme v přetechnizovaném světě, který postupně ničíme. Přitom život je krátký, tak kam spěchat.

Vzpomínám, jak jsme jezdili za manželovou babičkou do Olomouce. Nejvíce nás všechny pobavilo, když ji město k jejímu stému výročí dalo ohromnou peřinu na manželskou dvojpostel. Z dárku byla tak nešťastná, že ani nevíte jak. Nevím, kdo měl na radnici tento „skvělý“ nápad koupit ji manželskou duchnu.

Lidé dávají starým lidem opravdu dárky, které vůbec neužijí. Zkrátka je nepotřebují. Raději je vezměte ven na lavičku, projděte se s nimi v parku. Pokud jim chcete opravdu něco koupit, tak vitamíny, léky, ovoce. Dále věci, které jim usnadní a zpříjemní jejich stáří.

Na návštěvy jsme k prababičce brali s sebou vždy naše děti, tedy její pravnoučata. Vždy měla velkou radost, poslouchala naše vyprávění, co je u nás nového a my zase její. Bylo to moc pěkné a hlavně poučné. Jak vzpomínala na mládí, na válku, na svou práci, presidenty i na velkou bídu. Vždy to bylo setkání generací.

Brávala do své vrásčité ruky tu malou dětskou a hladila ji. Když měla ještě sílu, dala si některé vnouče na klín, pohupovala ním a říkala rýmovačku. Byla šťastná i přes všechny své stařecké neduhy. Děti jsme takto vedli, aby měly úctu ke stáří. Prababička se dožila krásných sto šesti let, i když ten poslední rok byl hodně špatný.

Tímto bych chtěla oslovit hlavně všechny mladé lidi, co mají ještě babičky, prababičky. Nevymlouvejte se, že nemáte čas na návštěvu, nebo na to, abyste jim pomohli. V mládí vám tito lidé dávali lásku, péči, něhu. Podporovali vás v těžkých chvílích, starali se o vás při nemoci. Vraťte jim to, zaslouží si to. Nebuďte sobečtí a necitelní. Ta chvilka vás nezabije a uděláte někomu radost. Poseďte s nimi, vypijte si společně kávu, snězte upečený koláč, bábovku, buchty. Sladké pečivo samozřejmě donesete vy sami. Taky jednoho dne budete staří a život vám to vrátí i s úroky.

Já stále vzpomínám na své babičky a dědečky. Jak nás vedli k tomu, aby z nás vychovali slušné lidi. Jaká skvělá kuchařka byla má babička a chuť a vůni určitých jídel si s sebou ponesu celý život. Jak mě učila drát peří, háčkovat, přišívat knoflíky, dělat kynuté knedlíky, dojit kozu a plno dalších věcí. Děda zase štípat dříví sekyrou, naklepat srp, nebo při rýmě vhodit kapesník do mraveniště.

A k druhým prarodičům jsme jezdili s rodiči každých čtrnáct dní. Na delší dobu jsem tam bývala až na prázdniny. Spala jsem v domku na dvoře, kde v noci kuňkaly žáby. Čůrat jsem chodila ven do kadibudky, kde děda, abych se nebála, namaloval na dveře obří slunečnice. Ráno mě probouzelo vrkání holubů, mečení koz, nebo hudrování krocana.

To jsou vzpomínky, které v dnešní době děti nemají. Já je mám a jsem za ně ráda. Občas lituji, že nejde vrátit čas. Až nyní si uvědomuji, že čas, který jsem s nimi strávila, byl vlastně krátký. A proto nechápu, jak se někdo nepostará o své babičky, dědečky, dokud má čas. Dokud tu jsou mezi námi.

Pokud už nemáte babičku, ani dědu, najděte si jiné. Jsou jich plné domovy. Zajděte za nimi, popovídejte si s nimi. Přečtěte jim knihu, pohlaďte je. Věnujte jim chvilku ze svého času, dokud jim ještě nějaký zbývá. Uvidíte, jak vás po odchodu bude hřát zvláštní pocit, který jste ještě nezažili.