Mafián z Palerma

Líbali se před prioritním odbavením jako by měl být konec světa. Ani na poslední výzvu k nástupu do letadla mafián se svou milenkou vůbec nereagovali.

Je neděle a já sedím před bránou C8. Očima jsem popoháněla čas na informační tabuli. Můj let byl opožděn o dvě hodiny. „Ach jo, má třídenní dovolená má na závěr pěknou tečku,“ vzdychnu si a sklopím hlavu. Jsem unuděná, otrávená, to se musí stát zase mně. Znenadání se mi před očima mihly opálené nohy a papírové tašky s nákupy od známých značek jako je Gucci, Versace, Fendi, Prada. Nebýt nápisů, vůbec bych nepoznala, že se jedná o tak prestižní značky.

Sama pro sebe si řeknu: „Hmm to bude jistě nějaká celebrita.“ Chci zvednout hlavu, ale jdou další tašky. Tentokrát je nesou již mužské nohy, tedy ruce. Pomalu zvedám oči a říkám si, kdo to asi může být.

Vidím mladou kočku, odhadem tak 18letou. Nesla se jak páv s malým nosíkem otočeným nahoru. Krátké černé vlasy, značkové kraťasy, triko a malý batůžek rovněž od Gucciho. Celá byla ověšená šperky. Mě nejvíce zaujal jeden velký, takový netradiční. Měla ho až nad loktem na bicepsu. Byl to třikrát obtočený náramek s nějakou ozdobnou hlavou.

Pomalu prošli až k informační ceduli, kde byl blikající nápis Palermo. Oba se na něj dlouze zadívali a vzápětí na sebe. Otočili se a šli si sednout těsně vedle mě. Ihned mě napadlo, že jistě poletíme stejným letadlem, neboť se vůbec neměli k odbavení do letadla.

Začala dlouhá, a hlavně nekonečná líbačka, dotyky a šeptání do oušek. Ne, že bych se dívala přímo, ale i periferním viděním je vidět dost, aniž bych chtěla.

Slečny u stolečku hlásí poslední výzvu pro opozdilce do Palerma. Rozhlíží se, avšak nikdo nejde. Nápis s odletem zmizí a konečně blikne můj zpožděný let. Čekající lidé v hale trochu pookřejí, pár se jich i zvedne, aby si protáhly nohy.

Pookřál, jak se zdá, i mafián. Přestane se s kočkou líbat, poplácá ji po vyšpuleném zadečku a ona ho na oplátku pohladí po vrásčité a sluncem ošlehané tváři. Sesbírají z podlahy nákupní tašky a popojdou ani ne metr k odbavovacímu stolku. Předloží pasy a nyní přišlo nemilé překvapení. Muž se dožaduje odbavení a chce nastoupit na palubu do zmíněného letadla. Slečna mu vysvětluje, že už je pozdě. Kde asi byl, když hlásila poslední výzvu k nástupu. Ital napřáhne ruku a ukáže na sedadlo vedle mě. „Tam na tom sedadle jsem přeci seděl! Však jste mě musela vidět.“

Začíná dlouhé a hlasité dohadování. Možná, že očekával písemné pozvání, že už má také nastoupit. Slečna zvedne prst, jako by říkala slůvko moment.  Vezme letištní telefon a volá ještě honem do letadla, zda náhodou kapitán ještě není na zemi. Pozdě, už byl ve vzduchu.

Nyní začíná ta pravá italská scéna. Křik, bušení do prsou, rvaní košile, hlasité nadávání, telefonování. Všichni cestující mého opožděného letu mají pěkné zpestření té dnešní letištní nudy. Nikdo se však nesměje přímo mafiánovi do očí, neboť by mu mohl v tom zápalu jednu vrazit. Párkrát se dokonce napřáhnul i na slečny u stolečku. Vždy ho naštěstí zadržela jeho mladičká milenka.

Zhruba po půl hodině je přivolána letištní policie a po dlouhé rozpravě a kontrole pasů všichni odchází pryč z haly. Možná na soukromý mafiánsky tryskáč do Palerma.