„Odkud jste? Vy nejste rodák? A tak to jste taky naplavenina. Náplavou zůstanete, ať se budete snažit, jak chcete. Tady to je marné.“ Zvláštní přivítání, nemyslíte?
Přistěhovalec, náplava, nevím, proč s tím má plno starousedlíků takový problém, odkud kdo je. Připadá mi, že se to už dědí z generaci na generaci. Toto zvláštní zaškatulkování předávají rodiče svým dětem, které o tom nemají ani ponětí, o co jde. Mně je to úplně jedno, zda je někdo rodák nebo není. Zkrátka pro ně nejste rodák a jste naplavenina. Náplavou zůstane, ale nevím, do kdy. Než snad vymřou či zapomenou rodáci? Než zestárnou? To nikdo neví.
Mně samotné takto jednou řekla při nastěhování jedna paní, také „naplavenina“. Od té doby mi už takto nikdo více neřekl. Však už tu žiji pomalu třicet let a k tomu v jedné z nejstarších ulic. Tak to už jsem taky pomalu starousedlík.
Kdo ví, zda takový básník S.K.Neuman, který tu žil a napsal známou sbírku básní Kniha lesů vod a strání, nebo spisovatel Rudolf Těsnohlídek, autor příběhů o lišce Bystroušce, či bratří Čapkové, kteří zde nějaký čas žili, byli snad také naplaveninou? Stihli zde vytvořit plno významných děl. Na domech v kterých žili a pracovali, mají své pamětní desky. Jistě jim nikdo neřekl v té době, že jsou naplaveninou. Tak proč se nyní všude tolik řeší přistěhování? Zda někdo žije v satelitu na okraji města či vesnice. Zda má bazén s vlnobitím, nebo se jen tak čabrá v potoce.
Mně spíše vadí to, že většina nových a mladých lidí nezdraví. Přistěhují se z velkých měst do satelitů, utvoří svoji zvláštní komunitu a pohrdají ostatními. Luxusní domy zakrývají vysokým plotem, kterým není vidět. Muži mají velké bouráky a ráno vyráží za prací. Ženy se nosí jak pávi s bradou proklatě vysoko. Působí chladně a namyšleně. Možná jsou zelené vdovy a jsou rozzlobeny na celý svět. A možná je to tím, že jsou „lidskou naplaveninou“ a místní je mezi sebe nechtějí pustit. Třeba časem bude vše zase jinak.
Ráda poslouchám vyprávění místních lidí z ulice a jejich vzpomínky na dětství a doby dávno minulé. Připadám si jako houba, která nasává atmosféru zdejšího kraje. Však už jen to, že se zde říká, že je to kraj lesů, vod a strání, je fascinující. Jsem jako vrba, která vyslechne vše. Dost často mi lidé sami od sebe začnou povídat příběhy. Já jen potichu přikyvuji, jak je vše jinak. Jak doba pokročila a krásné i tajemné vzpomínky zůstávají. Tyto vzpomínky by měli prarodiče předat svým vnoučatům a ty zase svým dětem. Každý by měl umět naslouchat, protože jednoho dne přijde čas, kdy on sám se bude chtít podělit o své vzpomínky. Nakonec to rodáci můžou klidně vyprávět naplaveninám, protože jejich děti odplavaly jinam.
