„Už jede! Honem jdi do stodoly, ven napínáky a utíkej k autu!“ Tak tuto větu jsem před čtyřiceti lety slýchávala hodně často, avšak nerada. Kdybych tak mohla vrátit čas, nyní bych šla s pokorou.
Dříve v každé vesnici, v každém domě, byla králíkárna. Někdy stála ve stodole, jindy přímo na dvoře. V létě se pro ušáky sušilo seno na zimu. Brzo ráno ještě za rosy vzal děda na rameno kosu a vydal se kosit louku. U pasu mu visel futrál s brouskem. Vždy mi připadal jak kovboj s pistolí, která se mu pohupovala nízko u pasu. Byl vysoký, ošlehaný větrem a opálený od sluníčka. Během sekání brousil kosu tak bravurně, že zvuk si dokáži vybavit do dnes.
Nevím, jak babička doma poznala, že už je s prací hotov. Možná podle polohy slunce, neboť v určitý čas řekla, že jdeme rozhrnout řádky. Dala mi dřevěné hrábě a šlo se dolů pod rybník na políčko. Vždy jsem chtěla jít až za ní. Nikdy ne první. A divíte se proč? Zkrátka kvůli zlobení, ale jen malému. Hrábě jsem nikdy nenesla vzorně na rameni, ale táhla jsem je za sebou. Na písčité cestě jsem dělala čáry, vlnky a hrábě krásně hopsaly. Vždy jsem měla babičce hodně za zlé, že mi za to nadává. Vždyť to byla úžasná dětská zábava.
Už z dálky jsme viděly, že děda louku pokosil a sedí v chládku pod vrbou. Na hlavě mu svítil bílý kapesník, který si před tím smočil v potoce. Pozdravil nás, ukázal hrdě rukou na pokosenou louku a vydal se k domovu. My s babičkou rozházely trávu po celé louce, aby lépe proschla. Za chvilku jsme šly také domů a babička si všimla vyjetých čar od hrábí v písku. Otočila se na mne s tázavým pohledem. Ihned jsem řekla, že to jistě udělal děda kosou, když šel domů. Měla jsem radost, že mi uvěřila. Dnes vím, že mě chtěla jen potěšit.
V poledne bylo první otáčení sena, odpoledne druhé a večer se kopilo. Babička si vždy na kopkách hodně zakládala. Musely pěkně lícovat a na každou se dělala zelenější z trávy čepice. To bylo proto, aby v případě deště voda krásně stékala na zem a ne doprostřed. Druhý den se chodilo rozhazovat ráno seno, sotva vysvitly první paprsky. Ráda jsem honem přeskakovala kopky sena, dokud stály, a až pak rozprostřela na louku. Ani tato má zábava se babičce moc nelíbila. Přitom když mi hubovala, se mile usmívala. Měla plno vrásek, v kterých se odrážel její život. Dnes každý řeší vrásky, ale ty patří k životu. V nich se zrcadlí radost, smutek i vyplakané slzy.
Večer usušené seno svážel děda na trakaři domů. Vždy si ještě přehodil přes ramena popruh, aby se nosnost na ruce zmenšila. A já si bláhově myslela, že to dělá, aby se nehrbil a šel pěkně zpříma.
Seno je již pod střechou, ušáci rostou a přibližuje se doba, před kterou jsem se schovávala. Babička vždy říkala, že co se v mládí naučím, mi už nikdo nevezme a jednou se mi to může hodit. Myslím, že každému je jasné, co nastalo. Přeskočím tuto část, neboť při našpicování uší ve vzpomínkách v dáli zaslechnu hudbu.
To jede kůžičkář svým modrým autem, svou dodávkou. Na střeše má přidělaný amplion, ze kterého se line dechovka. Občas vezme do ruky mikrofon a zahlásí, že je tu, aby vykoupil kožky. Pravidelně zastavoval u naší stodoly. Babička rychle přebrala všechny kůže a dala mi pouze ty suché, ať je jdu prodat.
Chytla jsem je za napínáky a pomalu šla. Kůžičkář se na mě vždy usmál bezzubou pusou. Všechny je ode mě chytil a dal pod své paždí. Popošel stranou a hodil na zem. Nyní bral jednu kožku za druhou. Vždy ji stáhl z napínáků, pečlivě prohlédl a hlásil v jakém je stavu. Za dobrou, velkou a chlupatou kůži bez děr bylo více peněz. Tentokrát jsem mu donesla osm kůží. To bude peněz, pomyslela jsem si. Muž zvedl svou dlouhou ušmudlanou zástěru. Zašmátral chlupatou rukou v škapulíři a vtiskl mi do dlaně pár drobných korun. Stiskla jsem peníze v pevnou pěst, do druhé ruky vzala napínáky a vlezla do stodoly. Byla jsem ráda, že to mám za sebou. Hudba dechovky se vzdaluje a já si jdu konečně hrát s koťátky.
