Tak tuto větu nechci už nikdy v salonu slyšet. Zákazník se objednal tentokrát přes email z důvodu, že nemá telefon. Při psaní se zdál velmi milý a slušný. Jmenoval se pan Miláček a jeho pes se jmenoval Bonbón. Byla to fenka Boloňáčka, jméno se k ní vůbec nehodilo. Srst měla hodně plstnatou a šla velmi špatně odstříhat. Vše trvalo dvě a půl hodiny.
Jak jsme si povídali, zjistila jsem, že pán byl s plstní u psa velmi spokojený, protože to prý má své výhody. Zaprvé pes nikdy nepromokne až na kost, a za druhé Bonbón nemůže chytnout žádnou blechu ani klíště. Prostě by parazit umřel hlady, neboť by se nemohl dostat až na kůži a tam se zakousnout. Byla to opravdu podivná úvaha, jako vše, co řekl. Byl prostě jiný, zvláštní. Na ostříhání pes prý již musel jít, neboť řidiči autobusů ho nechtějí s jeho fenkou svézt, když jede do práce.
Po ostříhání se chystal zaplatit, ale měl pouze 150 korun. Prohledal všechny kapsy, ale bohužel žádné další peníze nenašel. V tom mu zajiskří oči a s úsměvem povídá, že už ví, jak mi zaplatí. Celkem jsem se lekla, s čím přijde. „Zbytek budete chtít vyplatit ve stravenkách, nebo v žetonech?“ Koukám na něj jak blázen. „A co s tím budu jako dělat?“ Těžko žetonem zaplatím sociální, zdravotní, nebo si za stravenku koupím nový hřeben. „No to ne, ale za stravenky si můžete koupit jídlo nebo zajít na oběd. Můžete si ale vzít i žetony a zajít si povyrazit do casina.“ Povytáhnul obočí a mrknul na mě. Vybrala jsem si tedy stravenky, pán mi je napočítá a říká, ať mu přeplatek ze stravenek vrátím, aby měl na autobus a dostal se domů. Nebo mu prý můžu nějaké peníze půjčit. „To víte, stravenky v autobuse bohužel neberou,“ uculil se na mě. Nic jsem mu nevrátila, ani nepůjčila, ať jde domů po svých. Však to měl domů jen dva kilometry, jak říkal. Alespoň se mu cestou okysličí mozek, pomyslela jsem si. Možná, že si pak ještě půjde večer povyrazit do kasina.
