Pes byl na stole ani ne pět minut, když se najednou v silných křečích svalil na bok. Cukal sebou, mlátil o střihačský stůl a postupně mu začínal modrat jazyk. Říkala jsem si, že to snad není možné, ještě aby mi tu na stole umřel.
Držela jsem ho po celou dobu, aby se nezranil. Vše trvalo tak maximálně tři minuty, než nastalo opětovné zklidnění. Čas v takových chvílích ubíhá velmi, ale velmi pomalu. Pejsek byl potom unavený, špatně stál na nohou, motal se, a nakonec se i pozvracel. Toto bylo moje úplně první setkání s epilepsií u psího zákazníka.
U lidí jsem se s epilepsií setkala častokrát, například když jeden můj spolupracovník míval časté epileptické záchvaty. Většinou se na něm poznalo, kdy to nastane, ale vše šlo tak rychle, že v dané chvíli nestačíte ani nijak zareagovat. Já měla 18 let a pomoci stokilovému muži bylo pro mě velmi obtížné. Takový člověk vás může v křeči nevědomky lehce zranit, aniž by o tom sám věděl. Kolegovi jsem byla vždy v danou chvíli nablízku, dostal studený obklad a musela jsem mu držet ruce, aby se ještě více nezranil, dále kontrolovat jazyk, aby mu nezapadl, nebo aby si ho neprokousl. I to se někdy stalo, že si prokousl ret či jazyk. Pak se mi vždy s pláčem omlouval za to, co vlastně nemohl ovlivnit. Mně toto setkání s nemocí ovlivnilo jako mladou holku celkem hodně. Dostala jsem lekci, kterou vám nikdo nezaplatí a která může i někdy zachránit život. Ať lidský, nebo ten psí.
Paní majitelce od pejska jsem řekla, co se stalo. Oznámila jsem jí, že její pejsek trpí pravděpodobně epilepsií, a zda o tom ví. Říkala, že se mu to už sem tam stalo. Vždy si myslela, že má křeče z nějakého jídla, které snědl. Doporučila jsem jí návštěvu u veterináře. Na příští návštěvě měl pejsek naordinované už léky, protože záchvaty byly poměrně časté.
Epilepsii u psů znám, a to velmi dobře. U mého psa se první epileptický záchvat projevil ve čtyřech letech, a nyní má už osm roků. Jednoho dne jsem s ním šla na procházku, když tu najednou začal kulhat a svalil se na zem. Strašně jsem se lekla, že má snad infarkt. Rychle jsem ho vzala do náručí a běžela domů, jak nejrychleji jsem dokázala. Hlava mu lítala ze strany na stranu a já přemýšlela, kam ho co nejrychleji dopravím k veterináři.
Cestou jsem snad poztrácela vše, co se dalo. Od kapesníků až po mobilní telefon. Přibíhám k domovu, když tu najednou pudlík zvedá hlavu a dožaduje se, abych ho položila zpět na zem. Vůbec jsem to v daný moment nechápala, co se mu vlastně stalo. Opatrně jsem ho postavila na zem vedle sebe. Chodil nejistě a trošku se i motal. Za chvilku jsem na to přišla, že měl asi svůj první epileptický záchvat.
Ještě ten den jsem se šla za veterinářem, abych se poradila o tom, co se stalo, a hlavně co bude dál. Řekl mi, že se epilepsie u psů nedá vyléčit, pouze se dá zmírnit léky. Léky mají ale i vedlejší účinky. Při podávání tablet se poškozují játra, někdy ledviny. Záleží na druhu léku. Připadala v úvahu ještě jedna varianta, a to ta, že najdu zdroj, který by mohl záchvat spouštět.
Rozhodla jsem se, že nejdříve zkusím odstranit možnou příčinu, než nasazovat léky. Veterinář byl také pro tento postup. Odhalila jsem, že příčinou bývá speciální zubní krém, kterým jsem mu natírala zuby místo zubní pasty. Od té doby jsem ho přestala používat a zuby čistila jen kartáčkem s dětskou zubní pastou Perličkou.
Zdálo se, že epilepsie je již zažehnána a můj pes bude mít vyhráno. Za nějaký čas se objevila opět. Tentokrát byla příčinou velká radost. Pejsek měl tak velikou radost z mého příchod, že dostal epilepsii. Byla jsem z toho velmi smutná, že já jsem ta příčina. Jindy to bylo, že uviděl fenečku z okna. Aby dostával z radosti epilepsii, to byla opravdu hrozná představa.
V současné době pudlík nedostává žádné léky. Někdy má epilepsii dvakrát do měsíce. Jindy je období, že ji nemá půl roku. Žije si svůj šťastný psí život.
Pudlík a hlavně já jsme se museli naučit žít s jeho epilepsií. Často si říkám, že je plno horších věcí, které nám přináší život. Toto je proti tomu všemu procházka růžovým sadem, která mě ale pokaždé srazí na kolena. Poznám na něm, kdy přichází záchvat. Jde za mnou, z tlamy mu kapou sliny, ztěžka dýchá a začíná se motat. Já si k němu sednu na zem a položím ho vedle sebe. Dívá se na mě tím smutným psím pohledem. Já ho hladím po jeho chundelaté hlavě a slzy mi stékají po tváři jak malé holce.
