Držím pusu, krok už ne

Manžel je totálně naštván, že nechci vincentku. Dcera zase neudrží smích a syn mě paroduje. Žádná viditelná lítost. Jak promluvím, přivádím každého k smíchu. Ani se jim nedivím, protože chodím s píšťalkou na krku.

V pondělí jsem se ráno probudila a zjistila, že mám pryč hlasivky. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Pouze zvláštní hýkání. Možná ještě mutování bych zvládla, jinak nic. Ani pořádně zanadávat si nemůžu, natož postěžovat. Do obchodu musím jen do sámošky. Žádná vesnická pultovka u mě nemá šanci. Je to strašné, kdybych byla sama tak ani kus toho žvance si nejsem schopná zatím koupit.

Dnes máme středu a doktor stávkuje. Další den již čekat nechci. S dcerou jdeme společně do lékárny, která je prázdná. Není tam ani noha. Kdyby člověk upustil špendlík, bylo by to slyšet. Mladý lékárník se nás zeptá, co si přejeme. Nakloním se k dceři a pošeptám jí, co chci. Lékárník se na mě podívá a já na něj. Vidím, že má co dělat, aby udržel kamennou tvář a nepropukl v bouřlivý smích. Koutky pusy mu totiž cukají statečně. Že by zaslechl, co jsem říkala? Těžko, šeptala jsem.

Ještě jednou se na něj podívám, povzdechnu si a pomyslím si: „Tak toto má být profesionál. Nevím, co by dělal, kdybych na něj promluvila já. Možná by se válel smíchem po zemi.“ Zakoupíme doporučené tabletky a ještě mezi dveřmi si „Islandský lišejník“ strkám do pusy. Chutná moc dobře. Jsem moc zvědavá, jak mi ta pukléřka islandská zabere. Už aby to bylo.

Moc ráda bych měla svůj hlas zase zpátky. Nejsem přeci žádná mořská víla, abych byla bez hlasu. Nejsem ani osel, abych pouze hýkala. Jsem obyčejná ženská, které zrovna není do řeči. Co by za takovou tichou ženskou dala většina chlapů.  My ženy jsme totiž občas strašně ukecané a pusa nám jede jako kolovrátek.

Včera se mi díky mému netradičnímu hlasu stalo, že jeden pán okamžitě položil telefon. A to jsem se pouze představila. Asi si říkal, pane bože, kam jsem se to dovolal. Další se mě zase dvakrát ptal, zda zda volá správně. Ihned jsem svou odpověď upřesnila a dodala, že mám nemocné hlasivky. Pochopil mě.

Z tohoto důvodu na krku nosím píšťalku. Pokud něco potřebuji já, nebo když mě někdo volá, tak zapískám. To má přeci málokdo, aby všichni kolem něj běhali na zapískání. Tak alespoň toto si náležitě užívám.

Dnes se mnou dopoledne chodila dcera, jako můj hlas. Potřebovala jsem si něco zařídit a nakoupit. Ven sama raději nechodím. Zkrátka nevím, jak bych vysvětlovala sousedům, že se ze mě ze dne na den stal buran, co neumí ani pozdravit.

Pokud zítra nebudu ještě mít svůj hlas, tak jsem moc zvědavá, jak budou na moji němotu reagovat psi. Intonace hlasu je hodně důležitá. Myslím, že zítřejší den bude hodně zajímavý. Budu si muset vystačit pouze s písmenkem šššššššš a mlaskáním. Bude to taková zkouška ohněm, kdo z koho, a při tom můžu poslouchat i písničku ŠŠŠ šepotám.