Venku bylo dusno, slunce pálilo a v salonu u stolu stál zpocený chlap, jen tak v trenýrkách. Zkrátka měl potřebu před stříháním si odložit své ošacení, a potom rozvěsit venku na plot.
Sluníčko ten den opětovně hodně pálilo, teploměr ukazoval více jak 38 stupňů. Já měla v salonu krásných 24 stupňů. Každý příchozí ihned chválil příjemný chládek, a potom až následovalo pozdravení. V salonu nemám klimatizaci, jak si každý myslí. Vše je dáno tlustým zdivem a umístěním salonu u potoka. Pro pejsky je místnost v letním období ideální na stříhání. Není jim zde takové nesnesitelné teplo jako venku a pejsci se rychle tlačí, jen aby už byli uvnitř. Kolikrát předběhnou i své páníčky.
Dnešní majitel pejska má silnější postavu a po pár minutách strávených v salonu u stolu se začíná hodně potit. Však jsem mu ihned na začátku nabídla, že nemusí zůstávat s pejskem a může jít zatím domů. Až bude pejsek ostříhaný, zavolám mu mobilem a pak si může Beníčka vyzvednout. Nechtěl.
Jak známo, hubenějším je více chladno než silnějším. Já mám vždy při stříhání studené ruce, že bych mohla chladit sodovky, jak si mě někteří zákazníci dobírají. U tohoto zákazníka to byl pravý opak a za malou chvíli se mě zeptal: „Paní, nebude Vám vadit, když si tady u vás sundám tričko a kraťasy? Už to mám celé zpocené a všude mě to dře do kůže. Půjdu si to pověsit zatím ven na plot, aby mi to tam proschlo, než se pes ostříhá.“ No co jsem na toto asi měla říct, že mi to vadí a kdo se má koukat na jeho zpocené tělo? Podívala jsem se na něj, jak napjatě čeká, co odpovím. „No mně to vadit nebude, ale vy budete jak sněhulák, jak se Vám na tělo budou lepit chlupy.“ Doufala jsem, že si to svlékání možná ještě rozmyslí. Byl rychlejší než má mysl. Tričko už má sundané se slovy: „No abych tady u Vás nebudil nějaké pohoršení.“ Potom si odnesl své svlečené tričko a kraťasy ven někam na plot před salon, po kterém se pne stylově jak jinak než psí víno. Já zatím otevřela okna, aby se udělal průvan.
Opět se vracím ke stříhání pudlíka. Pán si otírá rukou pot z čela, a tím si na něj dostává stále více ostříhané srsti. Za krátkou chvíli má obličej i hlavu plnou chlupů. Čím více se chce podrbat, tím více se mu chlupy lepí na celé tělo a hlavně na obličej. Únavu na sobě nedává znát a snaží se mi pomáhat, jak nejlépe umí. Sněhobílého Beníčka natáčí, otáčí, jen aby mi usnadnil práci a hlavně urychlil úpravu celého psa.
Při stříhání jsem si ani nevšimla, že mu pot z čela kapal i na psa, neboť hlavu měl pes celou mokrou a já nevěděla od čeho. Proto povídám pejskovi: „ty ses nám nějak zpotil.“ Pán se na mě uculí svým chlupatým obličejem a odpoví. „Když jste se nedívala, tak jsem se potřeboval podrbat a už nebylo čím, tak jsem zvedl psa a podrbal jsem se. Jak se zdá, tak jsem ho kapánek umočil, omlouvám se. My si pak dáme společnou vaničku, trošku se osvěžíme, viď Benďo.“
Celou dobu, co jsem stříhala, jsem se na pána moc nekoukala, jen jsem slyšela jeho mocné oddychování, a to na mou představu stačilo. Myslela jsem na to, jen aby nepřišel nějaký jiný zákazník na nákup, a neviděl, že já tam stojím pomalu s nahatým chlapem u stolu. Ještě že se stříhalo dopoledne, neboť nevím, co bych vysvětlovala manželovi, až by přijel z práce. Na plotě před salonem rozložené oblečení a uvnitř chlap. To by si mě dobíral snad až do večera. Pokud by měl zákazník na břiše pekáč buchet ze svalů, byl mladý, vysvětlování by bylo možná i více obtížné, ale o to více zábavné.
Když byl Beníček hotov, zákazník zaplatil, zapnul obojek s vodítkem a vyšli s pejskem ven. Pán sundal z plotu již usušené oblečení, do kterého se zase obléknul. Já se na ně potají dívala dveřmi a kroutila hlavou, co se to dnes zase událo za podivuhodný příběh.
