Alzheimer – 2.díl - Další člen rodiny

„ Sláva tomu, kdo vynalezl gumové rukavice!“ Dnes bude velké koupání s vnadnou pečovatelkou po tom včerejším masakru. „Tak pane profesore, pokud budete spolupracovat, tak příště budu v plavkách.“ 

Paní je má zákaznice, znám ji léta, a tak jsem ji plně důvěřovala. Venku se mne zeptala, jak ho má oslovovat a čím se živil. Já ji navrhla, že pokud by byl nějaký problém, jsem ochotná stát s ním ve vaně a pomáhat jí. Nemám bohužel nakoupené sedátko do vany, ani žádné madla. Příjezd k nám byl tak rychlý, plný zvratů, že jsem nestihla nastudovat, co vše bude potřeba. Vlastně jsem ani netušila, v jakém stavu k nám přijde. Při návštěvách nás ujišťoval, že se sám vysprchuje, dojde si na toaletu, vezme si léky, zkrátka je plně soběstačný.

Dnes už vím, že na toaletu si dojde, avšak ne vždy svůj obsah útrob vypustí do příslušných nádob. A odpolední vyndání šuplíku si prý nachystal na zvracení, nebo kadění. Prý podle toho, co by přišlo dříve. Občas naplní i nočník, který trůní hned vedle postele.

Vše je nachystané a pečovatelka se spolu s naším novým členem domácnosti zavírá do koupelny. A já za dveřmi poslouchám, abych v případě nutnosti byla nápomocná a skočila do vany mrštně jak laňka. Slyším, jak ho oslovuje. „Pane profesore, tak si odložíme brýlky, mobil, košili a další kusy oblečení. Zaslechnu, i jak mu dává různé pokyny, co a jak má dělat a také samou chválu. Vše dopadlo nakonec dobře a já cítím ohromnou úlevu, že ten kámen, co mi spadl ze srdce, musel do dlažby udělat díru. A už mu paní dává hůlku, že půjdou ven s koupelny. Avšak nejdou a začíná dialog.

„Kdo to tady uklidí?“

„No paní to uklidí.“

„Kdo?“

„Paní snacha.“

„Šlacha?“

Začínám se za dveřmi smát a otevírám je. A říkám si sama pro sebe, že šlacha to uklidí. Klidně budu i koleno, hlavně, že je vykoupaný, čistý. Ihned mu řeknu, že nám tady omládnul a že vypadá jak mladík. Paní ho ukládá do postele, zakrývá a usměje se. On ji úsměv opětuje, rozloučí se.

Je ráno a já jdu zkontrolovat koupelnu. No a jak jinak, opět vedle a stejně jak včera beru rukavice a jdu na to. Moje koupelna se za těch pár dnů leskne jak psí kulky, neboť taková frekvence úklidu se u nás nikdy nekonala.  Mám hotovo a zaslechnu útržek rozhovoru.

„No co ti budu povídat, je tu nuda, je tu nuda. A už vím, z čeho mi bylo zle. Představ si, že z vody. Je zkažená. A ani sprchu tady nemají, nutí mě pít. A já pít nechci.“

Stojím za dveřmi jako opařená slepice a hned si pomyslím. Tak pán se u nás nudí? No to se podívejme. Já tu lítám celý den jak fretka, nezastavím se. Pořád vytírám chcanky, peru, chystám oblečení, dopisuji body na tabuli a odpovídám na nesmysly. Nestíhám si pomalu ani dát to kafe, no, a stařeček se u nás nudí. A vodu máme z veřejného vodovodu. No holt u nás z kohoutku neteče caro, čaj, víno. Jo a sprchu máme, však ho pani u nás sprchovala. A kdyby chtěl, máme ještě jednu.

Jsem unavená a konečně usedám k noťasu, abych se podívala na emaily. A poslední zpráva je z IKEA. Zvýrazněný nadpis hlásá. „Jano, vezměte to od podlahy!“ No super, říkám si. A co tu asi dělám pomalu celý den? Lezu a vytírám jak za cara klacka.

A tak, Jano věz, že život je jedna velká premiéra, avšak u nás bývá i koupelnová derniéra.