První kočičí kavárna na světě se stala i psí

Úplně první kočičí kavárna na světě byla založena před 26 lety na Tchaj-wanu ve městě Tchaj-pej. Letos jsem opět toto město navštívila, a jaká by to byla návštěva, abych kromě ostatních krás nezašla do této kavárny.

Po otevření této první kočičí kavárny se rozpoutal celosvětový fenomén a samozřejmě je i u nás. Každý chtěl pít kávu s kočkou na klíně, nebo se s ní jen tak pomazlit a vyfotit si selfie. Každý provozovatel takové kavárny si ale myslel, že zbohatne, avšak starat se o svěřence nebývá někdy tak jednoduché, jak se zdá. Majitelé jsou v Tchaj-peji stále stejní a bylo na nich vidět, že zvířata milují a žijí tu s nimi ve společné harmonii a lásce.

Kavárna na první pohled působí zcela obyčejně a nebýt naší plánované návštěvy, tak bych si ji možná ani na ulici nevšimla. Na dveřích je nápis, že vstup sem nemají děti do 12 let a také to, kolik zde musíte minimálně utratit. Dříve se jim totiž stávalo, že každý se tu chtěl jen fotit. A tak i když mě nápis zarazil, zcela jsem majitele v tomto počinu chápala.

Spolu se synem jsme vešli rychle dovnitř s obavou, aby nám náhodou neproběhla pod nohama nějaká kočka přímo na ulici, kde jezdilo plno aut. A hned po zavření dveří nás čekalo milé a nečekané přivítání od dvou velkých krémových psů. Oba nás důkladně očichali a společně uvedli do kavárny. Po našem usednutí ke stolku nás uvítala i velká kočka. Nakrucovala se a chtěla drbat.

Na stole byl jídelní lístek, po kterém našlapovala a také jmenný seznam s fotkami všech zvířecích obyvatel. Každý si mohl přečíst jak je která kočička stará a i něco o psech a jednom ptáčkovi v kleci. Všude bylo plno pelíšků, škrabadel i hraček. Majitelé byli moc příjemní, a když viděli, že si hladím psa a jsem mu sympatická, tak se usmáli a šli mi připravit mojí kávu.

Mezitím mi pes očichal celý obličej, dotkl se mi nosu čumákem a pak si zapřel hlavu o moje koleno a usnul. A až v tomto okamžiku jsem si všimla, že má na krku cedulku s nápisem, že se nesmí objímat, věšet se mu na krk, že by mohl kousnout dotyčného do obličeje. A tak jsem usoudila, že si asi už své zažil, tak proto nemá rád tyto dotyky. Na druhou stranu ve mně poznal milujícího pejskaře, od kterého mu nic nehrozí a dál se nechal drbat za ušima, i na hlavě.

Další cedulku měla na krku i jedna kočička a tam stálo, že se na ni nemá sahat, že to nemá ráda. Ostatní zvířata v kavárně se buď jen líně povalovala, nebo jedla. Při pití kávy jsem si občas odeběhla pohrát se psy a rozradostnit kočičky. Paní majitelka mi ukázala, která kočka si nejvíce se mnou bude hrát a hlavně s čím. Nakonec jsem si hrála najednou se čtyřmi kočkami a jednoho psa jsem u toho ještě stihla drbat za uchem. A dortík ve tvaru kočičí hlavy byl osvěžující, citronový, mňam.

Dnešní hodinové odpoledne jsem strávila se synem a se zvířaty a ty nám vlily do žil novou krev. Neboť chodit venku v 98 procentní vlhkosti, že si připadáte jak v tropickém skleníku, nebo jak v rozpálené troubě dá zabrat. Naopak v každém dopravním prostředku a obchodě zase máte pocit, že jste zalezli do ledničky a mráz vám fouká pod sukni.

Doufám, že se do této země ještě někdy vrátím. Je to země pralesů, sopečných údolí, mrakodrapů, starých chrámů, obřích motýlů, zajímavých květin i hodných lidí.