Slasti a strasti matky v akci

Miluju balení. Miluju ten pocit z nově začínajícího dobroružství. Těším se na změnu, poznání, nové vjemy, nová setkání.

Vzduchem lítají spacáky, jak jeden za druhým míří ze skříně směrem k chodbě. Kde je ten poslední? Kdo si ho zase půjčil a nevrátil? Aaááá, tady je.

... batohy, karimatky, stan, pytle, baterky na hlavu, výbava do polní kuchyně ...

Náš poklidný domov se proměnil na bitevní pole. Vařič, plynová bomba, hydratační vaky ... vše prolétává vzduchem, jako při obléhání Gallipoli.

Děti také zaostřily a přišly se podívat. Svým bystrým zrakem dedukovaly nevyhnutelné. „Juchůůů“. Popadly své batůžky a zmizely s nimi ve svých pokojíčcích, sbalit si do nich samé důležité věci. Spidermana, plyšovou ovečku, kompletní výbavu Lego Star Wars, mluvícího vycpaného koníčka, autíčka na ovládání, raketu i veteriární stanici. Nevadí, až budou spát, celou tuto zbrojní výbavu jim vyměním za lupy, zavírací krabičky, pytlíky, gumičky, dalekohledy, foťáky, notýsky s barevnými tužkami, kapesní atlas květin i enedemických zvířat, a poučné knížečky pro malé badatele.

... pláštěnky, pohorky, foťák, nůž, křesadlo, barevné dlabáky (nepostradatelná vidlička-lžička-nůž v jednom) ...

Věcí přibývá, hromada se zvětšuje a moje hlava praská nadšením z blížícího se výletu. Snažím se nic si nedělat z toho, jak to tu vypadá. Teď kdyby někdo zazvonil!

... lano, cepín, mačky! Ne! Ještě si budou muset nějakou chvíli počkat. Ale i na ně brzy přijde řada, utěšuji sebe i zaprášenou výbavu, zatímco ji zasunuju zpět na dno police.

... oblečení, jídlo, toaleťák. Jo, ještě zkontrolovat a doplnit lékárničku. To je to nejdůležitější. Pak už jen napěchovat batohy. Kleju nad tím, kolik krámů s sebou musíme mít. To se tam přece nemůže vlézt?

Děti se vrátily s připravenými batůžky a pro změnu teď ony mne zasypávají palbou dotazů. Kam, kdy, kde, proč, nač a zač? Jsou to hlavy zvídavé. Jinak bych to ani nechtěla. Někdy mě zaráží, kolik toho už ve svém věku znají a kolik toho viděly. Jejich svět je úplně jiný. Nemůžu si pomoct a mírně jim závidím jejich možnosti. Jejich svět nemá hranice. Jejich svět nezná omezení. Jejich svět jim bublá v hrnci na sporáku a je jen na nich, zda nadzvednou pokličku a nahlédnou blíž, aby poznaly, jak se věci doopravdy mají.

... hry do auta, balón, cédéčka, biodegradační pytlíky na odpadky, lopatu ...

Ach jo, proč já se jenom pořád těmto potížím vystavuju? Proč radši nejedu do luxusního hotelu s hlídáním a celodenní donáškou koktejlů až k lehátku? Chladící box naplňuji jídlem a poslouchám vzpomínání dětí o tom, jak smrděla jedna ta sopka. Pojedeme zase karavanem? Proč ne? To bylo úplně nejlepší. A budeme zase moc být venku v noci a dívat se na hvězdy na obloze? Vzpomínáš si, jak jsme jednou v letadle zapomněli růžového koníčka od babičky? Budeme se zase potápět? Jakou řečí se mluví tam kam jedeme? A budou lidi vypadat jako my nebo budou zase chodit i jinak oblečení? Když na všechno a víc dostanou uspokojivé odpovědi, oba se začnou naklánět nad glóbem a snaží se najít náš kemp někde na druhé straně kontinentu. Tentokrát se sekly jen o několik tisíc kilometrů, neva. Dobrodružství může čekat i kousínek za humny.  

Nad tím, proč se dobrovolně vystavovat s dětmi na cestách pravidelné adrenalinové euforii střídané upřímnou frustrací, nemusím dlouze přemýšlet. Ano, je to v nás obou a nebyli bychom sví, kdybychom měli jen sedět doma a dělat s dětmi všechny ty dětské aktivity. Ale není to jen o nás, i když přiznám, že je příjemné, když s námi děti sdílí na oplátku i naše koníčky. Není to dokonce ani o nových zkušenostech a smyslových vjemech, které vnímáme my dospělí. Ani o pohybu na čerstvém vzduchu, výhradně stráveným s rodinou pryč od počítačů a televize nebo respektování přírody a zvířat. Už vůbec nezáleží na tom, kam se jede. Na nejbližším kempu pár kilomterů od domova nebo na celodenní tůře v sousedním lese není vůbec nic k zahození.

Nevím, jak moc se náš životní styl podepíše na jejich charakterech, ale už teď vím, že je pro ně přirozené navazovat kontakty i s dětmi, se kterými si nerozumí ani slovo. Z neplánovaných setkání s dětmi a lidmi na našich trecích se často učíme spoustu nových věcí. Výhody, které vidím já, jako matka, ale asi nejsou jediné a směrodatné. Budou ovšem doufat, že třeba, až budou velcí uvidí svět úplně jinýma očima, se zdravým nadhledem a rozumným rozhledem. A to mi stačí, abych zapomněla na nepříjemné logistické radosti dospělých anebo fyzickou bolest z celodenního nošení krosny s ucaprcaným miláčkem.

Co ještě? Mám všechno? Snad jsem nic nezapomněla. A i kdyby, tak svět se nezboří. Šikovné ruce si poradí a chytrá hlava vymyslí náhradu toho, co schází.

Aspoň o jednu věc míň, co se nebude muset po návratu vracet zpátky na místo. Jestli je na světě něco, co nemám ráda, tak je to vybalování. Nemám totiž ráda konce. Konec dobrodružství a objevování. Návrat k povinnostem. Zpět do normálu. Což mi ale dává spoustu času vymýšlet nový důvod, proč zase brzo sbalit batoh.

... zabalila jsem tam ten toaleťák?

šťastnou cestu i vám, milí čtenáři a příjemně strávené velikonoce