Moje troška do mlýna k těm hlupačkám ...

Pan prezident se nechce setkat s Hankou a Tončou? Pochybuju, že ony se chtějí setkat s ním. A jsem přesvědčená, že je to nijak netrápí. 

Nemyslím si, že holky cestovaly na dálný Východ kvůli tomu, aby se dostaly na Hrad. Jediné, po čem bych já v jejich kůži toužila, je pevné objetí rodičů, klid a bezpečí domova.

O holkách toho bylo napsáno už hodně a názory na tuhle nepříjemnou skutečnost se po internetu šíří rychleji, než mizerné vši ve školce. Všichni jsme experti. Dovolím si přidat jeden, který stejně, jako ty ostatní, zapadne v historii internetových dějin.

Holky měly smůlu. Ohromnou smůlu. A v té setsakramentské smůle měly ještě větší ohromné štěstí, kterému ještě pořád nevěřím a čekám na nepříjemný, nikým nevyžádaný druhý díl, jako u špatného filmu.

Nechtěla bych být jejích maminkou (asi bych se z toho už nikdy nedostala), nechtěla bych být v jejich kůži (asi bych se navždy zapomněla smát), nechtěla bych prožít to, co prožily ony (jsem srab) a hlavně bych nechtěla mít jejich vzpomínky (nechci si přestat namlouvat, že svět, ve kterém dnes žijeme je v podstatě krásný a má cenu v něm vychovávat děti).

Cestování za poznáním je risk. Risk, že to, co se děje jen ve filmech a knížkách, se najednou může stát i vám. Risk, že se už nikdy nebudete chtít vrátit domů. Risk, že se vám to může začít líbit. Risk, že objevíte svět, o kterém jste neměli ponětí, že existuje. Risk, že najednou zjistíte, že celý život jste žili ve lži a nepoznáváte najednou toho  člověka, na kterého se díváte v zrcadle. Risk, že vás i ta nejmenší cesta za humna od základů změní. Risk, že zjistíte, že svět není fér a už vůbec ne růžový, tak jak vám rodiče a knížky léta namlouvaly. Risk, že si uvědomíte, že život není za každou cenu jako pohádka, kde vítězí dobro nad zlem.

Risk, kdy teprve si uvědomíte cenu za svobodu a začnete si jí važit.

Pochybuju, že si holky neuvědomovaly míru rizika, které cestováním do Afgánistánu podstupují. A srovnávat je s Hanzelkou a Zikmundem je míchaní uhlí s jabkama. To z nich ale nedělá hlupačky a naivky, ale silné paličaté umíněné ženské, které i přes dané překážky zkusily ukojit touhu po poznání sebe sama i světa, ve kterém žijeme. A víc nás takových!

Fakt je ten, že to, co se stalo jim, se mohlo stát komukoliv. Mohlo se jim něco podobného stát v Tunisu v muzeu, v Paříži na okružní jizdě, třeba i v Anglii při čekání na zastávce, nebo s nimi mohlo spadnout letadlo, když se vracely z návštěvy muzeí a galerií v Barceloně. Mohli je neprávem zavřít na vysněné luxusní dovolené na Bali za pašování drog. Mohlo je smést tsunami někde v Asii. Mohlo je zajet auto při cestě do školy na přechodu ulice pár metrů od domu ... atd. Dnes si člověk nevybere.

Jsou snad studenti a jejich rodiče z Německa nezodpovědní, že cestovali do Španělska na školní výlet? Neví snad každý voják riziko, jaké podstupuje při nástupu do války? Je nezodpovědný? Může si za své zranění či smrt? Mohou nezávislí lékaři, humanitární pomocníci, fotografové a novináři za smůlu, která je může potkat při zachraňování světa před šířícím se zlem? Může sestra nakažená ebolou při dobrovolnické práci v Africe za nevyléčitelnou nemoc?

Máme kvůli tomu všemu snad všichni sedět doma? Už nikdo nikdy nikam? Není to přesně to, co oni chtějí?

Opravdu bylo jejich rozhodnutí cestovat do Afgánistánu tak nezodpovědné? Vyhledávaly snad cíleně nebezpečí? Osobně bych to své dceři nedovolila, ale moje mamka si taky mohla stavět hlavu šejdrem, když jsem si sbalila svých pět švestek a ani jsem jí neřekla, kam jedu a kdy se vrátím. A nezastavila mě.

Za nezopdovědné bych považovala, pokud se tam vydaly cíleně se přidat do řad jihadistů, nebo pokud by si na internetu domluvily svatbu s jedním z nich (tak jako se to třeba děje v UK a Francii či tuším v sousedním Rakousku).

Naopak. Potřebujeme víc takových lidí. Potřebujeme víc mladých, aby cestovali a poznávali svět, lidi a kultury, které v něm žijí. Jedině pak můžeme všichni společně žít v pokoji vedle sebe. Jsou jich (nás) sice malé kapičky ve velkém oceánu, ale společnou silou mohou jednou zajistit silný příliv.

Neměli bychom řešit to, jestli se s nimi ten pochybný pán na Hradě chce sejít. Neměli bychom ani řešit to, jestli tam měli vůbec cestovat.

Měli bychom řešit to, že to, co se jim a mnohým jiným neprávem stalo, JE trestné, zásadně zavrženíhodné, neetické a jednoduše nesprávné.

Měli bychom řešit to,  jak tohle šířící zlo zastavit a podobným únosům a úmrtím zabránit.

Měli bychom řešit to, jak udělat svět bezpečný pro všechny, pro naše děti i budoucí generace, aby se už nic podobného nestalo. 

Měli bychom řešit to, jak dohlédnout na to, aby únosci dostali patřičný trest. Ne to, jestli holky půjdou na Hrad anebo kolik to stálo republiku.

Nechme holky a jejich rodiny žít v klidu, tichu a pokoji. Ať si užívají modré oblohy a bezpečného domova. Ne nějaké štvanice novinářů a malomyslných lidí, kterým ani o pravdu nejde.  

Hodně štěstí.