Jak jsem byla u australského doktora ...

Po roce u protinožců a nesčetných návštěvách doktora s dětmi tentokrát přišla řada i na mě. Nic vážného, jen byla třeba, díky rodinným zdravotním predispozicím, opět udělat řada preventivně kontrolních testů. Za testy jsem řádně zaplatila 145 AUD, za audienci u doktora také povinných 55AUD (některé kliniky pobírají i víc).

Pak jsem spokojeně odjela na 14dní na dovolenou a tam jsem na všechno zapomněla. Po návratu domů na mě čekaly dva dopisy a dva vzkazy na telefonu, že mě můj ošetřující lékař nutně potřebuje co nejdříve vidět, aby se mnou prodiskutoval výsledky testů. V hlavě se mi to začalo honit, kterou rakovinu je lepší mít a už jsem si začala dělat plány, jak to bude s dětma, jak to oznámím rodině a podobně. Moje paní na hlídání byla volná až za pár dní, takže jsem měla spoustu času si v hlavě všechno utřídit a naplánovat všechny možné varianty, od té katastrofické až po tu apokalypsní.

V den D jsem si od kamarádky za 5AUD na benzín vypůjčila auto, abych nemusela na vlak, domluvila jsem s jinou kamarádkou, aby vyzvedla dceru ze školy, kdybych to sama nestihla, a vydala se čelit onu nepěknou doktorskou pravdu. Po dvacetiminutovém zpoždění, mě lékařka přijala, a jelikož ta, co nás ošetřovala doposud, odešla na jinou kliniku, hleděla jsem překvapeně do tváře úplně neznámé doktorky, která o mém stavu ani důvodu návštěvy nevěděla vůbec nic. Krátce poté, co jsem jí vysvětlila, že si jdu jenom pro výsledky testů a se rozhodla znásilnit počítač a něco si tam brblala pod své vousy (doslova). Po několika neskonale dlouhých sekundách se ke mně otočila a řekla, že všechno je se mnou v pořádku.

Cože? Takže ani jeden druh tolik obávané rakoviny? Žádný neodoperovatelný nádor? Cukrovka ani operace? Tak proč teda ty dva alarmující dopisy a urgentní vzkazy na záznamníku? Když už jsem se chystala ke dveřím a loučila se, dodala, že bych si měla koupit velkou pixli vitamínů D, protože to jediné moje krevní testy zaregistrovaly trochu mimo normu.

V ordinaci jsem nechala asi kýbl ledového potu poté, co jsem si oddychla, že mi nic není, ale to byla chyba. Měla jsem si ho vzít s sebou, abych se těmi studenými splašky znovu probrala do reality. V recepci po mně totiž chtěli dalších 55AUD za onu dvouminutovou audienci u lékaře.

Trvalo asi dlouho než jsem byla schopna něco říct. V hlavě mi šrotovala kalkulačka, kterou já jindy s sebou neberu, a pomalinku mi začínalo docházet, že to co si musím jít do lékárny koupit budou asi ty nejdražší vitamíny na světě, protože budou stát víc jak 300AUD.

S recepční, posléze s hlavní recepční, pak s ošetřující lékařkou a nakonec i s manažerem kliniky jsem statečně čelila alespoň čtvrthodinové palbě, podotýkám, že oni byli samozřejmě v přesile, kterou jsem ukončila dramatickým, velmi hlasitým odchodem. Rozhořčená a nechápající, proč cena této návštěvy nebyla zahrnuta v nákladech na testy, které jsem musela tak jako tak zaplatit a proti čemuž bych nic nenamítala, jsem si uvědomila, jestli bych takhle nadávala, kdyby testy opravdu něco zjistily.

O pár dopisů a telefonátů později, musím konstatovat, že není služba jako služba. Rozhdoně ne ta, za kterou je zákazník násilně nucen do kouta, pohazován z ruky do ruky jako pálivý brambor a při které psychicky i emočně strádá. Nemohli by například neakutní pacienti, rozuměj já, s nulovým zdravotním rizikem a nepotřebou následného léčení, být poučeni o svém nenaléhavém zdravotním stavu například telefonicky nebo písemně, aby se lékař mohl věnovat těm opravdu nemocným? Proč se lékař místo očividně administrativní práci nevěnuje radši někomu z vážně nemocných pacientů, kteří jeho odborné vzdělání opravdu potřebují? Když nebyla potřeba konzultace budoucího léčebního plánu, nestačilo, aby to moudro z počítače vyčetla sestra? Copak si někdo nechá udělat testy aniž by chtěl vědět jejich výsledky? Neměla tato cena být automaticky započítána do jejích nákladů?

Nechtěla bych, aby to vyznělo, že nadávám na zdejší systém. Jen konstatuju, jak se věci mají jinde. Jsem nespokojená to ano, ale zdravá, a to je důležitejší. Nadáváním stejně nic nezměním. Je jedno jestli se mnou souhlasíte nebo ne, jenom vám chci naznačit, že možná to české zdravotnictví, na které poslední dobou neslyším zrovna opěvné ódy, není až zas tak hrozné a ten občasný třicetikorunový poplatek se dá také zkousnout. Chtělo by se vám platit pokaždé tisícovku? A jestli se v diskuzi chystáte napsat příspěvek o tom, že zdejší dolar nemá stejnou hodnotu jako naše koruna. Tak vás vyvedu z míry, i zde je oněch 55AUD hodně peněz. Koupíte si například za to celkem slušný boty, dva si zajdou na takové obyčejné normální jídlo do restaurace, nebo je to půlka nádrže benzínu. Ale o tom to ani není ...

A vitamíny? Ty jsem ještě nekoupila, přestala jsem ovšem nosit sluneční brýle (někde jsem četla, že vitamín D se nejvíc vstřebává do těla přávě očima, tak konečně můžu tuto informaci dát k užitku) a na svět se dívám s pořádně otevřenýma očima. A pořádně se k tomu spokojeně usmívám, protože přestopřesevšechno to tu stojí za to.

Přeju vám krásný víkend