Co s poctivě nalezenýma penězma?

„Jéé, penízky“ vykřikl brácha, když na hřišti sjel z klouzačky a sedl si na ně při dojezdu.

To by mě zajímalo, co vyroste z vás!BabyBlues(r)

A opravdu, na plácku pod klouzačkou, se ve sluníčku třpytily koruky, teda dolárky vlastně. Nebylo jich tam moc, to teda ne, ale do dvou hrstí by se vešly. Napadlo mě, že asi vypadly nějakému tatínkovi nebo dědovi z kapsy, když si hrál. Maminky totiž nikdy peníze nemají.

Ale kterému?

„Ne, broučku, to není tvoje, honem to vrať,“ přispěchala mamka a penízky jsme vraceli na jejich místo. „Ale my žádné peníze nemáme! Pořád nám to říkáš“ protestovali jsme oba.

Na hřišti byla spousta lidí. Ale nikdo se k pokladu nehlásil. A tak jsme všichni lezli po prolízačkách, honili se, schovávali, klouzali, cinkali do penízků, zálibně je obdivovali a dělali jakože nic. A všechny děti, které se jich pokoušely zmocnit, byly napomenuty svýma maminkama. A tak jsem se rozhodla je hlídat. Sedla jsem si poblíž a hlídala a čekala, kdo si pro ně přijde.

Když jsme museli jít domů, tak peníze tam pořád byly. Nikdo se k nim nehlásil. Divné. Já bych si je teda vzala hned. Proč je nikdo nechce? Ani můj nápad, že bychom je teda mohli dát do charity, mi maminka neodsouhlasila. Prý nejsou moje, abych je mohla rozdávat. Nelíbilo se mi to a šla teda naštvaně domů. Žádné moje protesty nezabíraly.

Ten den jsem nemohla skoro vůbec usnout. Děsila mě představa, že by mohli přijít piráti a ty peníze ukrást. Od moře to ostatně mají jen pár kroků.

Ale když  jsme na hřiště přišli druhý den odpoledne, peníze tam pořád byly. A na hřišti nikdo. Jenom je někdo dal na malou odkládací plochu tam, kde se griluje.

Začala jsem skákat radostí a honem to běžela říct bráchovi. A ten hned začal počítat jestli jsou všechny.

Jaktože si pro ně nikdo nevrátil? I maminka musela tentokrát přiznat, že je asi nikdo nepotřebuje. Ale protože je na světě spousta jiných lidí, které peníze nemají, i když jich je jenom malinko, maminka mi dovolila ty peníze vzít a odnesli jsme je do charity, tak jak jsem navrhovala už včera. Vždyť jsem to říkala.

Paní v charitě byla moc ráda. Oba nás s bráchou moc pochválila a dostali jsme na tričko nálepku. A po cestě domů jsme si ještě mohli každý vybrat nějakou zmrzlinu. Dala jsem si trošku od jahodové, trošku od bubblegum a trošku šmoulí. Chutnaly tak trošku stejně. Ale měly pěknou barvu. Brácha měl čokoládovou a ta byla nejlepší.

Ten večer, když to vykládala taťkovi, jsem je slyšela se bavit o tom, jak by se který národ zachoval, nebo jestli to záleží jenom a jenom na člověkovi a jestli jsme ty peníze měli vzít anebo je tam nechat. Nevím na čem se dohodli, protože se bavili ještě dlouho do noci, ale když jsem konečně usnula, těšilo mě, že my tady v Austrálii piráty nemáme.