Umíš se postavit za svůj salám?

Sleduji pána přede mnou, jak si objednává. Klidné čekání ve frontě přeruší obří kýchnutí paní prodavačky. A co čert nechtěl - přímo mezi nakrájený paprikáš nakupujícího pána. Zpozorněl jsem a ...

... čekal, jak se bude situace vyvíjet. Výraz v mužově tváří mě nenaplňoval optimismem. Trochu zrudnul a bylo zřejmé, že v jeho žilách začal kolovat vztek. Jak bude reagovat, pomyslel jsem si.  

Vůbec nijak .... Ačkoli byl očividně rozhozený a nespokojený, neozval se a neřekl ani slovo. Paní prodavačka dělala jakoby nic a on také. Při odchodu od pultu jsem ho zahlédl, jak balíček se salámem odložil na regál s kečupy a zmizel. Proč to píšu? Podobný model - ač v rozmanitých životních oblastech - se odehrává dnes a denně. Někdo udělá něco, co se nám nelíbí a my stejně adekvátně nezareagujeme. Mlčíme. I když dobře víme, že bychom se měli ozvat, radši to vydržíme. Polkneme svoje slova i emoce a potlačíme svou přirozenou touhu se postavit za sebe. 

 Máme tak velký strach z konfliktu a odmítnutí, že máme velký problém si svoje hranice hájit, vymezit a stát si za nimi. Radši sami sebe zradíme i zraníme. Představil jsem si, jak by situace v obchodě mohla proběhnout jinak - pán by se ozval, že chce salámy vyměnit a paní by mu je prostě vyměnila. Možná by se u toho netvářila nadšeně, nicméně chlapík by odcházel s paprikášem a ne s prázdnou taškou a špatným pocitem. Vlastně žádné drama. Vůbec žádné. Jen je potřeba postavit se za sebe, svoje hranice i přání dřív než bude pozdě. Když to uděláme, nic hrozného se nestane, ba naopak – budeme se cítit mnohem lépe.  

Budeme se cítit svobodnější i silnější. Svým strachům musíme čelit, ne před nimi utíkat k regálům s kečupy. A jak byste se zachovali vy?