Temná strana jako cesta k osvobození

Být sám se sebou. V tichu. V klidu. Ve vnitřní tmě. Pasivně. Bez pohybu. Bez podnětů. Jak si užíváte tenhle vnitřní prostor? Prázdnota plná nekonečna. Jak si užíváte sebe, když jste jenom sami? 

Mobil v režimu letadlo. Počítač vypnutý. Televize ztlumená. Facebook offline. Jaké to je? Jen sedíte / ležíte sami se sebou. Sami v sobě. Sami před sebou nazí. Díváte se na svou nahotu s potěšením a chutí? Nalézáte v ní zalíbení nebo se vnitřního prostoru bojíte a vyhýbáte se mu jako upír česneku? 

Někdy to chce notnou dávku odvahy podívat se sám sobě do očí. Čelit tomu nekonečnému vnitřnímu tichu, které přerušuje jen nádech a výdech. Čelit všem těm myšlenkám, které se nám nelíbí a které nás i obtěžují. Bolí.

 Řeknu vám, že já jsem dlouhá léta bláhově unikal sám před sebou a vlastním tichem. Ono to popravdě často ani ticho nebylo, spíš to byla vnitřní bouře plná pocitů, obrazů a myšlenek. Bouře, které jsem unikal. Hudba. Rádio. Televize. Nebo jen stokrát zopakované zábavné pořady na YouTube. To všechno byly moje únikové cesty.

 Hlavně nebýt jen s Alešem. Natož v tichu! To bych se musel tváří v tvář setkat se svými démony, svou slabostí, dávnými i čerstvými bolístkami, s nezahojenými zraněními, se všemi svými maskami, které v životě střídám a používám, se všemi svými aspekty, se kterými nejsem spokojený a které tak trochu odmítám. Musel bych se setkat se svým stínem.

 Mno a to jsem rozhodně neměl v plánu. Můj plán byl jasný - vzít před svým stínem roha. Přechytračit sám sebe. Vyhnout se mu. Nevidět ho. Nevnímat ho. Necítit. Vymazat ho. Řeknu vám stálo mě to mnoho sil, energie i promarněného času. A výsledek? Chabý, mlhavý, neuspokojivý.

 Však si to zkuste za slunečného dne utéct před vlastním stínem. :-) Moc to nejde, žejo. Jenže jednoho dne už jsem před sebou prostě dál utíkat nemohl, už mě bylo z vlastního života tak blbě, že jsem byl krok nad propastí. Ještě krok a měl jsem pocit, že se propadnu do pekla. Buď peklo nebo čelit sám sobě. Tož vybral jsem si to druhé. Až krize mě donutila. Ostatně na tom není nic zvláštního, muži se většinou razantně mění až při krizi … až když jsou na pokraji sil. 

Byl to boj. Tvrdej. Těžkej a kolikrát jsem měl pocit, že tohle prostě nemůžu vyhrát. Jako bych jel v nablýskaném brnění vstříc temným hordám na jistou smrt. První momenty jen s Alešem, tichem, samotou a prázdnotou byly drsné. Za zavřenýma očima jsem viděl film, na kterej jsem se vskutku netěšil. Přehrávaly se mi všechny negativní emoce, které jsem v sobě potlačoval, všechny myšlenky o sobě (žádná hitparáda), všechen vztek, zlost, nenávist i sebeobviňování. Byl to filmový festival pro otrlého diváka. :-) Panoptikum temné strany síly. A ačkoli to bylo po všech stránkách náročné, něco ve mně mi říkalo, že to je dobrý krok, nutný k určitému očištění. Začal jsem postupně cítit takovou prazvláštní úlevu. Najednou se mi lépe dýchalo. Mohl jsem se symbolicky i zcela fyzicky silněji, pevněji a hlouběji nadechnout do života.

 I můj postoj těla se začal měnit. Napřimoval jsem se. Přestával jsem se tak hrbit. Odcházela ze mě letitá tíže a napětí. Uvolňoval jsem se. Když jsem dokázal být i se svou temnotou, najednou se začalo blýskat na lepší časy. Vidět svět v jiných barvách. V barevnějších. Sytějších a plnějších. Bavil jsem se. Až když jsem začal přijímat i svůj stín, mohl jsem začít přijímat i svou sílu a světlejší stránky. Svoje schopnosti, úspěchy i dovednosti. 

Stával jsem se celistvějším Alešem. I moje vztahy se měnily. Přistupoval jsem k lidem s více otevřeným srdcem, pochopením a respektem. A klidem. Už mě vytočilo mnohem méně věcí. Jo z vnitřní bouře, kterou jsem zmínil na začátku se stával postupně větřík na klidném moři. Jaká proměna! 

Když se teď na tenhle proces zpětně ohlížím, mám z něj obrovskou radost. Jasně bolelo to fest a rozhodně to nebyla procházka růžovou zahradou. Spíš slzavým údolím, ale stálo to za to. Sám v sobě se cítím o poznání lépe a především sám sebe cítím. Už netrávím celý život jen ve svojí hlavě nekonečným přemýšlením a útěkem. Jo a i sex jsem pak dokázal prožívat mnohem intenzivněji … ale to byla jen taková třešnička na dortu. :-) 

Pokud i vy před sebou utíkáte, jen čekáte na fázi, do které jsem se dostal já. A to na moment kroku před propastí. Tomu se vyhnete jedině tím, že přestanete utíkat. Já vím, máte strach být jen sami se sebou. Dívat se na vlastní nahotu. Dívat se do svého vnitřního zrcadla. Možná si o sobě nemyslíte nic moc hezkého a možná se nemáte rádi, tak jako jsem se neměl rád. Vím, jak je zpočátku může být nelehké to začít měnit. Byl jsem tam taky, prošel jsem si tím a pořád na té cestě jsem. 

Nicméně vás chci podpořit - jděte do toho. Obraťte se k sobě. Zastavte se. Stejně neutečete. Začnete pozvolna. Nikam nemusíte spěchat. Začněte sami se sebou trávit třeba jen pár minut denně a pozorujte, co se objevuje za pocity, myšlenky nebo vnitřní obrazy. Ano mohou se vynořovat i aspekty nepříjemné, ale to je přirozené a nutné k osobnímu rozkvětu a osvobození se. Bez toho to nepůjde. Nebojte, nebude to trvat věčně a v důsledku to není tak hrozné, jak se zdá na začátku. A především ta odměna je snad nejsladší, jakou můžete dostat. Budete pak sami se sebou v míru a spokojení. Já jsem ani v těch nejdivočejších představách nesnil o tom, že můj život by se tak zásadně mohl proměnit k lepšímu.

 Pokud se i tak ve vaší mysli objevují obavy a je pro vás nadmíru náročné se těmito tématy zabývat, najděte si nějakého parťáka, který vás v tom bude podporovat. S kým budete moci svoje zážitky sdílet. Někoho u koho najdete pochopení i sílu do dalších dnů.

 Věřím, že to zvládnete. Přeji vám osvobozující cestu!