Po čem muži nejvíc touží?

Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše a půjdu rovnou věci. My chlapi nejvíc toužíme po nesmrtelnosti. Samozřejmě nejsme pitomci a moc dobře víme, že naše těla tady nebudou napořád. Proto hledáme jiné cesty jak tu zůstat navěky.

Jedna možnost je předat svoje geny dál a symbolicky pokračovat skrze vlastní potomky. To je činnost veskrze příjemná a bohulibá, ale o tom jsem dneska psát nechtěl. :-)

Odkaz. Další možnost je tady na světě po sobě nechat odkaz, který odolá - aspoň na letmý okamžik - zubu času. No a zanechat po sobě pořádnej odkaz neni žádná prdel. To ví každej chlap, kterej se o to pokusil.

Musí nejdřív ve světě objevit svoje dobrý místo. Musí se ve světě cítit dobře, musí cítit pevnou zem pod svýma nohama, musí se o ni umět opřít a důvěřovat jí. Odhalit svoje silný stránky a obejmout svoje slabiny. V jasným světle uvidět sám sebe a co přesně tady chce zanechat a hlavně proč. Otázka - proč - je vůbec pro chlapa nejdůležitější …. a taky nejvíc bolí.

Bolí protože kvůli jejímu zodpo-vězení se musí chlap dostat ze svýho mentálního vězení. Musí opustit bezpečnou hroudu domácího kraje a vydat se na dobrodružnou a nebezpečnou cestu i do temných stránek svojí duše. Musí se uvidět v celé své kráse a zkáze, musí vidět bílého krále i černého rytíře, kterého v sobě má. Může z něj mít strach, ale nesmí před ním neustále utíkat.

Tam někde hluboko v jeho nitru leží informace - poslání. Proč tady na světě je a jaký odkaz může zanechat. 

Znát svoje poslání a makat na svým odkazu totiž dává životu smysl. Ten pravej smysl, kterej chlapa naplňuje a ne jen oblbuje jako všechny možný povrchní cíle - auta, prachy, milenky. :-) Sebevědomí, svoboda a síla jsou pak jen sakra příjemné důsledky toho, když zná svoje poslání, smysl, odkaz.

Jak na to?

Nejdřív se musí zastavit, aby si v klidu rozmyslel, kam chce v životě směřovat. Ne kam chce maminka a tatínek, aby směřoval. Ne kam chce manželka, šéf nebo společnost. Kam on chce. 

Nemůže po sobě zanechat odkaz, když půjde v životě po cizí cestě. To nejde. Nelze. Zapomeňte na to.

Musí si na sebe najít čas a prostor. To je první a vele-důležitý krok. Vidím kolem sebe spoustu bláznů, kteří se v poklusu za cizími cíly snaží odhalit smysl vlastního života. Kašlou na sebe a čekají na zázrak. Takhle svět nefunguje.

Musí se zastavit. Aspoň na moment vystoupit z naučeného koloběhu a stereotypu. Odstřihnout se od běžného přívalu dat, informací a zpráv, které ho umí perfektně odvést od sebe samého. 

Dopřát si prostor, ticho a čas. Psát o tom, co chce tak dlouho, dokud se jeho mysl nebude zmítat v agonii. Hovořit o tom s přáteli, jinými muži nebo odborníkem, dokud se nedostaví osvobozující aha moment.

A taky musí být sám. Sám se sebou. Sám v sobě. Ideálně v lese. Na horách. U moře. U jezera. Bez lidí. Bez vlivu společnosti. Na opuštěné horské chatě. Pod stanem mezi skalami. A pro začátek úplně stačí v noci potichu v obýváku, když už všichni ostatní klidně spí. Musí si dopřát prostor, aby se vůbec mohli ponořit do hlubších sfér vlastní psychiky, kde je vše důležité uloženo.

Pokud tedy chcete být, chlapi, nesmrtelní, musíte zjistit, proč tady na světě jste. Jaký odkaz po sobě chcete nechat a proč. Jaký silný stránky k tomu můžete použít a na jaký svoje slabiny si dát radši pozor. A až na to přijdete, tak se taky musíte dát do práce. Znát cestu je fajn, ale nejít po ní je stejnej průser, jako ji vůbec nevidět.