Partnerské vztahy - láska nebo závislost?

Po několikahodinové jízdě vlakem se pro mě lavička ve stínu kostela stává příjemným útočištěm. Sedím a nasávám místní atmosféru šumavského městečka. Pozoruji lidi v parku a nechávám se ofukovat chladivým vánkem ... 

Bylo to někde tady, kde jsem se poprvé zamiloval. Byla úžasná, krásná a na svůj věk nezvykle chytrá. Mohl jsem vedle ní sedět hodiny v tichu, a přesto jsem se nenudil. Slavil jsem tehdy čerstvých 16, ale měl jsem pocit, že sedím na pupku světa. Že srdce celého světa bije i v mém nitru.

Pak se ale něco nepěkně pokazilo. Neuměl jsem být bez ní. Potřeboval jsem jí, abych se cítil dobře. Musel jsem ji mít. Toužil jsem po ní tak moc, až jsem ji od sebe odehnal. Čím víc se mi vzdalovala, tím víc jsem si jí chtěl přitáhnout. O tak dokonalou dívku jsem přece nemohl přijít. Tenhle scénář moje mysl slepě odmítala. A proto se stal přesný opak. Její žár vychladl, její živé oči se přede mnou zavíraly …. a najednou byla pryč. Fyzicky i duševně. Bolelo to. Cítil jsem se jako tragický hrdina ve hře Williama Shakespeara. Jako Romeo bez své Julie …

Vracím se ze vzpomínek ke kostelu, lavičce a parku. Už mi není vedro. Miloval jsem jí nebo jsem na ní byl závislý? Myslím, že od každého dosti. Leč ke konci se má závislost projevila na plné obrátky. Vidím ten hořký konec i období které následovalo. Uzavřel jsem se. Zraněné srdce jsem zabetonoval 5 metrů hluboko. Už jsem to nikdy nechtěl zažít. Láska a bolest se mi začaly spojovat v jeden celek. Nechtěl jsem bolest, musel jsem tedy odmítnout i lásku. Aspoň tak fungoval můj mozek, který se mě snažil ochránit ….a že se mu to povedlo na výbornou. :-)

Po řadu let jsem zažíval velmi ambivalentní pocity i vzorce chování. Na jedné straně jsem měl strach z vážného vztahu (co kdybych skončil jako s Marií) a na druhou stranu, když se někde naskytla - byť i malá - naděje na krásný vztah s krásnou dívkou, něco ve mně zavelelo k frontální ofenzívě.

Byl jsem jako narkoman, který se vyhýbá zničující droze, ale čím déle to dělá, tím se jeho chuť násobí. Čím víc jsem se hlubokému vztahu a lásce vyhýbal, tím více jsem po ní toužil a tím více jsem se řítil do destinace Závislý vztah. Čím déle jsem byl “single a nad věcí”, tím více mi naplňující vztah chyběl. Čím víc mi chyběl, tím více jsem po něm podvědomě toužil. Vítej začarovaný kruhu …

Jednou ale obručí kruhu muselo prasknout ... a taky že to ruplo …. a pořádně …. ve velkém stylu. :-)

Trvalo to nějaký ten pátek, než jsem si naplno uvědomil, že mám hodně velký problém a než jsem přišel na všechny výše popsané věci. V té době jsem si vědomě nepřipouštěl, že se něčemu vyhýbám a že někde uvnitř jsem zraněný, zklamaný a plný bolesti. Navenek jsem se snažil působit hrozně free a nevázaný.

“Vztah? Pche. Nechci. Nepotřebuju. Jsem spokojenej single!”

Když se dneska otáčím, musím se sám sobě trochu smát, jak jsem si tenkrát šlapal po štěstí s hrdým výrazem vítěze Wimbledonu.

Jenže ono ve mně něco prasklo a prasklo to pořádně. Dostal jsem sám sebe do fáze, kdy už jsem si nemohl dále namlouvat, že jsem v pohodě. A zároveň se potajmu dívat na ženy a doma po večerech s nimi žít jen v představách. Pocit osamění se začal drát na povrch stále častěji, stále silněji. A jedna emoce bývá většinou následována další a další. Začal se vynořovat i strach z lásky, strach z další bolesti, obava z dalšího zklamání, zranění a obranná touha být nezranitelný (tedy sám).

Inu jakmile se emoce, vzpomínky a vnitřní obrazy začnou vynořovat z podvědomí do vědomí, změní vás to jednou a navždy. Už je nemůžete bezstarostně ignorovat. Utíkat před nimi je najednou o poznání složitější a těžší. Najednou útěk sám před sebou stává se čím dál tím víc bolavým. Každý krok je jako skok do jámy plné hřebíků.

A já už nechtěl skákat na hřebíky. Na to jsem měl jsem chodidla příliš zmasakrovaná.

Tak jsem místo “hrdinného” nošení masky pana nezranitelného, musel otevřít staré zranění. Čelit všem těm nepříjemným pocitům, které jsem si tak hezky v sobě uzamkl. Zpočátku nekomfortní, leč postupně jsem si v očistném procesu našel jisté zalíbení. A stálo to za to.

Konečně jsem se mohl vztahům i lásce otevřít. Už to pro mě nebyl strašák nebo něco čím bych měl “opovrhovat”. Láska mě zase začala zajímat … a ne jen abych jí zkoumal, jak jsem to dělal do té doby, ale abych se do ní mohl opět ponořit. Prožít ji. Žít ji. Nadechovat ji do sebe i vydechovat pro tu nejbližší.

Už mě neovládal ublíženej Aleš, kterému je 16. Mohl jsem být konečně dospělej chlap v dospělým vztahu.

PS: Tenhle článek píšu vlastně pro sebe, jako určitou rekapitulaci svojí cesty a určitou retrospektivu. Potvrzení, že otevřít své zavřené a potlačené zranění se mi mnohokrát vyplatilo. I v tomhle případě. Ale píšu ho i pro ty, kteří ještě sami sobě mažou med kolem pusy a chlácholí se, že vztah nepotřebují nebo, že jsou šťastnější bez něj. Pro ty, kteří mají strach z blízkosti, lásky a hlubokého vztahu, ale zároveň někde uvnitř po lásce a blízkosti touží.

Vím - na single život si snadno zvyká a po jisté době si začneme říkat, že takhle to je vlastně lepší / jednodušší / výhodnější. Nicméně přesně tenhle moment byl pro mě varovný signál a zlomový bod. Nechť je i pro vás tento článek signál a inspirace.