Manželská hádka - válka nebo happy end?

Tvrdost. Neústupnost. Válečné masky pevně nasazeny. Meče naostřeny a štíty pečlivě nazdobené děsivými obrazci. Dva nesmiřitelní bojovníci odhodlaně stojící proti sobě. Nesmiřitelní a neúprosní. Připraveni druhého srazit na kolena.

Zdrtit. Zničit. Přemoci a jednou provždy pokořit. Boj do posledního dechu. Bez špetky slitování. Buď a nebo. Život nebo smrt. Vítězství je jediná možnost.

Krouží kolem sebe uvnitř arény a čekají, kdo první tasí meč. Kdo první prolije krev. Sleduji to se zatajeným dechem. Spektakulární podívaná. Starověké gladiátorské souboje hadr. Tohle je kolosální bitva epických rozměrů.

Sedím u svých dobrých přátel a nestačím se divit. Vidím, vnímám, že se milují. Láska se vznáší ve vzduchu. Jen na ni oba tak trochu zapomněli. Stojí proti sobě a měří se ostrými pohledy. Hádka je v plném proudu. Přestává mi to být příjemné a tak se ozývám. Jedno slovo a vše se mění. Vyslovím ho nahlas a oba ustrnou. “Láska.” Teď, když mám jejich pozornost, smečuji otázkou – milujete se? Oba se na mě nechápavě otočí.

Nerozumí mi. Proč se sakra ptá na lásku zrovna teď? Cožpak nevidí, že jsme uprostřed bezvadné šarvátky … odezírám jim ze rtů. S ledovým klidem a v absolutním tichu opakuji otázku – milujete se? Ani jeden nechce odpovědět. Ještě jsou hrdí… aneb hrdost i za cenu sebezničení i všeho, co je jim milé.

Žena svůj meč pustí jako první. Ano – line se z jejích rtů. Pořád ho miluju. Hrozně moc. Slzy se derou z krásných a nevinných očí. Muž stojí. Stojí omráčen hloubkou jejího sdělení. Oči mu sklovatí. Zatíná se. Hlavně nebrečet. Buď chlap … vidím mu do hlavy.

Bitva skončila. Znepřátelené strany si mohou oddychnout a skrýt svou krvežíznivou armádu. Pohroma je zažehnána. Dlouze se na sebe dívají. Vzduch se chvěje. Atmosféra se láme. Dělají krok k sobě. Metr od sebe se na moment zastaví. On k ní natahuje ruku a nabízí jí svou náruč. Ona padá na jeho hruď. Oba pláčou. Požehnané slzy říkám si ….

Nevnímají mě. Pomalu se zvedám a odcházím. Věřím, že to zvládnou. Naposledy na ně od dveří pohlédnu. Je to v pořádku. Konečně vidím opět Ženu a Muže a ne dva válčící klany.

Zavírám dveře od domu a přemýšlím, čeho jsem byl právě svědkem. Znám to. Zažil jsem to mnohokrát. Vím, jak snadné je zapomenout na lásku. Na všechno to krásné, co k sobě cítíme. Jak je snadné nechat se unášet bojem, konfliktem, nedorozuměním. Jak snadné je lpět na své pravdě. Neustoupit ani o píď.

A přesto je tak snadné odhodit meče. Odhodit štíty a vylézt z opevněných hradů. Odvolat lučištníky a toho druhého raději obejmout. Od srdce se otevřeně a upřímně vyjádřit … bez záměru zvítězit nebo partnera dostat na lopatky. Bez touhy, aby on uznal mou pravdu. Bez obviňování a skryté manipulace. Vystoupit ze hry – já nebo on. Jednoduše pouze vyjádřit svoje pocity.

Stačí v tom druhém aspoň na okamžik zahlédnout osobu, kterou milujeme. Se kterou jsme zažili tolik krásných chvil … se kterou je zase zažívat chceme (a to jde v brnění a s mečem dost blbě).

Zkuste se příště uprostřed hádky na partnera z celého srdce usmát a upřímně mu říct – miluju tě. Uvidíte sami … možná se stane zázrak.