Vstanou noví bojovníci?

Pondělní Reportéři ČT definitivně zůčtovali s komunistickou stranou a pan Wollner a spol. tak přichází o vděčné téma, kterým často oblažovali diváky tohoto oblíbeného pořadu.

Nebyli to ovšem jen komunisté, kdo dopadl tvrdě na hubu. Jen o trochu lépe si vedla, další tradiční levicová strana, ČSSD a Hamáček, který před volbami vyzýval bývalé voliče, aby se vrátili z vandru domů i Vojtěch Filip, který neustále opakoval, kolik předvolebních slibů KSČM bylo splněno v rámci podpory Babišovy vlády si tedy vlastně mohou podat ruku. Oba pánové se sice mohou utěšovat, že ani „neomarxističtí“ Piráti zrovna nezazářili, ale to nezakryje fakt, že pod jejich vedením zažila tradiční levice krach, který historie nepamatuje. Politologové profesionální i ti amatérští nám nabízejí nepřeberné množství teorií, proč se tak stalo, ale shodnou se prakticky jen na tom, že to nebyla pouze podpora babišovy vlády, která zlomila tradiční levici vaz, ale že příčin bylo více.

To, že KSČM ubývají přirozenou cestou členové i voliči není žádným tajemstvím, a tak není také překvapením, že se volební potenciál komunistů pohyboval před volbami okolo 4 %, což se odrazilo i v reálném volebním výsledku. Na sociálních sítích se ozývaly nářky, že voliči komunistů nepřišli k volbám všichni, ale to je mýlka, přišli opravdu všichni. Je to tím, že KSČM je pro mladé nepřitažlivá svým konzervatismem a svým zahleděním se do minulosti a tak není divu, že mladší ročníky, které, na západ od našich hranic, dokáže radikální levice oslovit, mají u nás jiné politické preference. Starší ročníky pak volí spíše národovce, kteří jsou akčnější, razantnější a nemusí se kát za minulé hříchy, nebo populistu Babiše, který má skvělý PR team a umí si voliče zavázat dárečky ze státní kasy, kterou již osm let obhospodařuje. Filip se prsí, kolik splněných předvolebních slibů přinesla KSČM spolupráce s Babišem, ovšem zapomíná dodat, že prakticky všechny tyto splněné sliby mělo ve svém programu i hnutí ANO. To, co se panu premiérovi nelíbilo, skončilo pod stolem, viz uzákonění pěti týdnů dovolené pro všechny pracující. V tomto případě by totiž pan multimilionář Babiš a jeho business kamarádi museli sáhnout do své kapsy, což jistě, ani pro lidumila Babišova střihu, není asi to pravé ořechové. Chybou komunistů také bylo, že se jim nepodařilo dát šanci novému vedení když bylo jasně vidět, že již minimálně od voleb do EP to jde ze stranou z kopce. Výměna trenéra sice není samospasitelná, ale pokud nejsou výsledky, tak se to prostě zkusit musí.

Také o krachu ČSSD se obvykle mluví v kontextu vládního angažmá této strany v babišově vládě, ale pád dolů má také hlubší a starší kořeny. Tyto snad můžeme hledat již v dobách opoziční smlouvy, v nevydařené Zemanově prezidentské volbě, v korupčních aférách, v podrazech, kdy i Jidáš zrazuje ostatní Jidáše. Rozhádanost a rozštěpení se na konzervativce a liberály před letošními volbami pak jen definitivně předznamenaly pád do propasti, kterému nezabránila ani hustá dvojka – Maláčová, Stropnický, i když jejich 4 % v Praze, není zas tak úplný propadák. Ano, i tady zafungoval efekt Babiš, ale sociální demokraté si musí přiznat, že za mnohé si mohou sami.

A jak tedy dále? Tyto volby, na úspěšných příkladech spolupráce pravicových stran, ukázaly, že i levice musí překonat svou roztříštěnost a daleko více spolupracovat, aby se mohla stát pro pravici důstojným soupeřem. Problémem je, že nejsilnější subjekty naší levice, tedy ČSSD a KSČM, jsou i vnitřně rozpolceny a nejsou schopné se sjednotit na názoru, jakou cestou se vydat. Pokud to zjednodušíme, tak v KSČM jde spor mezi konzervativci a reformisty, v ČSSD pak spor mezi tradicionalisty a progresivisty. Kdo bude mít navrch, to ukážou až sjezdy obou zmíněných stran, ale je zřejmé, že spory se mohou táhnout i nadále, což obě strany samozřejmě bude oslabovat. Pokud se tedy tyto strany nebudou schopny vnitřně sjednotit a konsolidovat, tak je pravděpodobným scénářem rozštěpení těchto stran, což by uvolnilo ruce zástupcům jednotlivých směrů k pozdější spolupráci např. reformistů z KSČM a tradicionalistů z ČSSD, kteří by se zaměřili především na ochranu zaměstnanců, důchodců, tedy na tradiční levicová témata, či progresivistů z ČSSD ze stranou Zelených a menšími levicovými subjekty jako je Budoucnost, Idealisté, či s levými odštěpenci od Pirátů, kteří by se zaměřili především na témata tzv. progresivní levice, tedy ochranu životního prostředí, menšin atd. Někde mezi zůstává strana Levice, u které jsi nejsem jist, která platforma by ji byla bližší. Tento můj koncept je samozřejmě jen teoretickou vizí, protože příkopy mezi mnohými levicovými subjekty jsou často velmi hluboké a to ať již jde o pohled na minulost, na vztah k EU a NATO, na postoj k jádru, na roli státu při ovlivňování ekonomiky atd. Pokud se ale levice nebude snažit tyto příkopy zasypat, tak ji nejspíše nezbyde než živořit na periferii naší politické scény.

Svět se změnil, i my jsme se změnili, řekl, po rozpadu Sovětského svazu, guru latinsko-americké levice, Fidel Castro. Také naše levice se musí změnit a začít spolu kooperovat, aby mohla čelit výzvám, které nám současnost a budoucnost přináší a přinese. Asi nikdy nedojdeme ke stavu, kdy se bude objímat sociální liberál s radikálním socialistou, ale všichni si musí uvědomit, že jen spolupráce levice může přispět k řešení palčivých problémů, které před námi stojí. Myslím tím především bytovou a energetickou krizi, dopady zelené politiky na slabší sociální vrstvy atd. Krach levice v letošních parlamentních volbách však nemusí být jen porážkou, ale může být také příležitostí vytýčit novou cestu, která povede k sociálně spravedlivé společnosti ve které člověk může žít v souladu s přírodou. Levice prohrála bitvu, ale boj za vytvoření sociálně spravedlivější alternativy k součastnému systému nekončí.

I kdybychom padli všici

vstanou noví bojovníci

prapor rudý zavlaje

Zavlaje nám nad hlavami

jak ta rudá záře ranní

zvěstujíc nám nový den....