Mariánský sloup, či socha Koněva jako prostředek politické indoktrinace

Odstranění sochy Koněva, znovuobnovení Mariánského sloupu, vytvoření památníku příslušníkům ROA a to vše v jednom roce. Jedná se o náhodu, či jsme svědky dějinného zlomu, který přináší politickou změnu, jenž mění náš pohled...

i na vnímání naší minulosti?

Není tajemstvím, že každá změna režimu sebou nese odstraňování symbolů režimu předchozího a budování symbolů nových, které mají přinést tomu novému legitimitu v očích běžných občanů. K těmto symbolům, které mají podle jejích tvůrců přežít věky, patří i různé pomníky a památníky, které mají zhmotnit legendu, jenž si nový režim, k obhajobě své existence, buduje.  Nejedná se samozřejmě o všechny pomníky a památníky, ale je nutno si přiznat, že mnohé historické události, či slavné postavy minulosti jsou zneužívány k ideologické indoktrinaci.  Obvyklý postup je ten, že je vybrána nějaká pozitivně vnímána osobnost, či historická událost, která je posléze vyzvednuta na pomyslný, či zhmotnělý piedestal a jejím oslavováním se nový režim snaží o to, aby i on byl vnímán takto pozitivně, aby lid ujistil, že stojí na správné straně.

Socha Koněva tak nebyla jen vyjádřením díku Rudé armádě za osvobození velké části naší vlasti, ale i výrazem loajality k Sovětskému svazu. Vztyčení Mariánského sloupu, jehož základní kámen byl položen v roce 1650, pak bylo prezentováno jako dík Panně Marii za úspěšnou obranu Prahy před Švédy na podzim roku 1648 i když je známo, že návrh na stavbu sloupu je již z roku 1647 a tedy, že výstavba sloupu měla býti ve skutečnosti především oslavou vítězství nad protestanty a legitimací nastupující rekatolizace. Pomník ROA v Řeporyjích pak není až tak díkem „Vlasovcům“ za pomoc Pražskému povstání, jako spíše snaha o okopávání kotníků Rusů, kteří „Vlasovce“ považují stále za vlastizrádce a kolaboranty s Němci. Do kontextu změny historického vnímání, kterého jsme svědky v poslední době, patří i postavení repliky Mariánského sloupu, strženého v revolučních dnech roku 1918 hasiči a davem, vedeným anarchistou Frantou Sauerem, což později, mimo jiné, kvitoval i prezident Masaryk, pro kterého bylo zbourání sloupu tečkou za vnucenou rekatolizaci, za potvrzení konce nadvlády Habsburků. Dnes značná část našich elit rekatolizaci rehabilituje, viz např. církevní restituce a nadvláda Habsburků je idealizována.

Letošní boom budovatelských a destrukčních aktivit v Praze se nevztahuje k nějakým porevolučním změnám, ale opět ukazuje na odtrženost Prahy od zbytků republiky, kdy v Praze masívně vítězí konzervativně-liberální myšlení, což se o zbytku republiky až tak říci nedá. Snaha pražských politických špiček legitimizovat svou současnou politickou linii pak sebou přináší někdy až bizarní výstupy a to nejen co se týče soch a pomníků. Jak je ovšem vidět, tak Pražané tuto politiku berou, chvilkaři zaplňují Letnou i pražská náměstí, aktivističtí starostové mají stále vysokou podporu. Tím, že Praha je samozřejmě centrem moci tak tyto aktivity mají dopad i mimo tuto lokalitu a dále přispívají k rozdělování společnosti a to nejen podle stranické, či ideové příslušnosti, ale i podle tradiční dělící linie město – venkov. Jestli se „pražské kavárně“ podaří exportovat svůj pohled na naši historii a okolní svět do celé republiky je ve hvězdách, ovšem doba ji přeje. Možná se proto brzy dočkáme časů, kdy ulice pojmenované po našich obrozencích dostanou jména rakouských maršálků, kdy se v učebnicích dočteme, že Rudá armáda byla jen bandou opilců a násilníků a že konec konců nacismus to s tím hledáním životního prostoru a nadřazenosti německé rasy zas nemyslel tak vážně a příčiny vzniku WW2 je tedy potřeba hledat jinde. Naše nové elity přejmenují ulice a náměstí, postaví nové sochy a pomníky a budou věřit, že to tak vydrží alespoň pár let, po kterých oni, zaštítění svou novou vírou, budou moci vládnout. Déja vu.