Krásné předvolební sliby a děsivá povolební realita

Dal bys svůj volební hlas straně, která slibuje, že ti prodlouží věk odchodu do důchodu, že zvedne DPH na vodu, vytápění, daně na tvůj majetek, že vyjedná v Bruselu zákaz výroby aut, které si můžeš dovolit a zdražení paliv?

Si upadl na hlavičku, by odpověděl každý normální člověk. Ovšem výše uvedené sliby se před posledními volbami do EP ani Parlamentu ČR neobjevily, naopak se objevovaly jiné, vágní, takové o tom, jak se zbavíme oligarchy a pak budeme kráčet k prosperitě a demokracii. A tak voliči volili, jak volili, ale prosperita se ocitla v nedohlednu a zcela demokraticky, ex post jsou nám předkládána opatření a zákony o kterých nebyla před volbami žádná řeč. Sliby se slibují, blázni se radují. Slibem nezarmoutíš. Sliby chyby. Tak co se týče slibů, má čeština hned několik pěkných lidových pořekadel, které varují před přílišnou vírou v dané závazky. Ovšem kdy je slib jen nezávazným tlacháním, a kdy už je závazkem, jehož porušení by se dalo nazvat podvodem? Lze brát na lehkou váhu třeba prezidentský slib, nebo vojenskou přísahu, která začíná slovy o slibu věrnosti České republice? Lze brát na lehkou váhu předvolební sliby politických stran, či vyjádření politiků, kteří slibují to, či ono? Nemělo by být bráno porušení slibů politiků a politických stran jako např. porušení vojenské přísahy a ty, kdo je poruší postavit obrazně ke zdi? Není slabou náplastí, trestem za podvod na voličích jen to, že jim v dalších volbách nedáme svůj hlas? Voličská paměť je ovšem obvykle krátká, voliči často volí proti někomu než pro něco, nečtou programy a neověřují si jejich plnění, a tak se nám tady stále objevují politici a strany, které před volbami slibují modré z nebe, ale po nich skutek utek.

Která strana, který politik před posledními volbami do EP, že bude prosazovat zákaz aut se spalovacími motory, že bude hlasovat pro uhlíkovou daň na paliva pro domácnosti, na pohonné hmoty, že bude prosazovat nařízení, které zdraží prakticky veškeré zboží, protože jeho výroba bude zatížena emisními povolenkami, či dovozními cly? Odpověď zní, prakticky nikdo. Zazněla jen neurčitá prohlášení o snižování emisí, o zelené Evropě, ale nic konkrétního, nic o radikální cestě, která nás má dovést k tomuto cíli, o cestě, na které nejspíše zůstanou poražení z řad těch méně majetnějších, ale i střední třídy. Kdo před posledními Parlamentními volbami voličům jasně řekl, že se chystá zvednout věk odchodu do důchodu a úpravy parametrů důchodového systému tak, že tento bude pro většinu stávajících i budoucích důchodců značně nevýhodný? Kdo voličům před volbami řekl, že se chystá upravit DPH tak, aby díry v rozpočtu zaplatili ti, kteří mají většinou hluboko do kapsy a ti, kteří mezi ně budou patřit zanedlouho, až jim úspory sežere inflace, kterou vláda podporuje.

 Lžou prakticky všichni, a lžou prakticky všem. Důvody k ospravedlní lží, porušení předvolebních slibů se vždy najdou. Tu je to snaha vyhovět požadavkům koaličního partnera, tu něco, za co může předchozí vláda, či režim, tu nařízení z Bruselu, které bylo ovšem vyjednáno za naší účasti, tu válka, tu uprchlíci atd. Ano, někdy katastrofy a krize nejde předpovídat, ale jsou tady zakódovány i systémové chyby, které se nikdo nenamáhal řešit po celou dobu, co zde polistopadový režim funguje.  Stále zde existuje korupce a klientismus, existuje zde nepřehledný systém dotací, existuje zde daňová soustava, která se výrazně odlišuje od té, ve vyspělých demokratických zemí, existuje zde nezdravá ekonomická závislost na Německu, potažmo Evropě, existuje zde přílišná servilnost vůči politice EU a Washingtonu, která je doménou zejména pravicových stran, ale i hnutí ANO.

 Často se střílíme do vlastní nohy, často přijímáme zákony a nařízení, ke kterým se naši občané nemohou vyjádřit, protože jsou lidem naservírovány až po jejich schválení, nebo v době, kdy už je diskuse v podstatě bezpředmětná. Občane poslechni si naše hesla, sliby našich politiků v médiích, zvol nás, a nechej se překvapit čím se ve skutečnosti po volbách vytasíme. Tak nějak funguje ta naše, i ta evropská demokracie. Participace občanů na rozhodování o tom, kam chceme směřovat, jak chceme žít se v reálu smrskla k nule. Můžeme jít sice demonstrovat, říkat si co chceme, psát třeba blogy, ale systém a ty co z něj tyjí nezajímají štěkající psi, ten si jde svou cestou dál ve jménu nás, tedy naší civilizace, což již je pěkně zparodováno ve filmu Pekařův císař. Civilizace, v niž život a jejichž fungování nepříjemně připomíná svět, jaký známe z filmu Matrix.