Kolektivní vina Němců a Rusů

Od roku 1989 se u nás vede bouřlivá debata, zda kolektivní vina uplatňovaná vůči Němcům po WW2 byla ospravedlnitelná, nebo to byl příklad neuvěřitelného selhání jak tehdejších politiků, tak i obyčejných občanů.

Tato debata dnes dostává nový náboj v souvislosti s válkou mezi Ruskem a Ukrajinou, kdy občané agresora, tedy Ruska, jsou dnes často ostrakizováni a jeho sportovcům, či umělcům je u nás zakazováno účastnit se sportovních, či kulturních událostí. Naši vládní politici a jejich podporovatelé argumentují obvykle tím, že za druhé světové války také němečtí sportovci a umělci nevystupovali, či nesoutěžili třeba v Británii, se kterou bylo Německo ve válce, což je jistě pravda, má to svou logiku, a je asi těžko představitelné, že by dnes např. ukrajinští tenisté jeli na turnaj v Moskvě. My ovšem ve válce s Ruskem nejsme, a tak kroky uplatňované vůči Rusům, jsou poněkud sporné, což je v kontrastu například s tím, že ruští hokejisté dále nastupují v americké NHL a ruští tenisté hrají turnaje po celém světě. Naše vláda se ohání demokratickými zásadami a solidaritou s Ukrajinou, ale když jde o něco většího, tak i ona je ochotna přivřít očko, což bylo vidět např. z toho, že ruští hokejisté v dresech klubů NHL mohli u nás v hokejových zápasech nastoupit.

Ovšem, když za sebou např. nemáte mocnou, americkou NHL, tak vláda vycení zuby, jak bylo vidět z toho, jak se naši vládní politici postavili třeba k ruské tenistce, kterou nevpustili do země, či politickému nátlaku, který vedl ke zrušení koncertu operetní pěvkyně paní Netrebko. Mnohé tedy napadne, že tady vidíme politiku dvojího metru jak vyšitou a mají pravdu. „Demokraté“ toto opomíjí, i když jsou to právě oni, kdo vehementně odsuzuje kolektivní vinu uplatňovanou po WW2 vůči Sudetským Němcům, a argumentují v tomto případě tím, že mnozí Němci nevěřili slepě Hitlerovi a ti co mu v počátcích jeho vlády věřili a podporovali ho, tak posléze často prokoukli a prostě se jen ve stávajícím systému snažili přežít, či pokud měli možnost, tak z něho uniknout.  Paní Netrebko žije v Rakousku, má rakouské občanství, odsoudila Putinovou agresi na Ukrajinu, koncertuje v Italii, Francii, Německu, ale u nás je přesto stále na černém seznamu. Máme pevnost naší vlády tedy obdivovat, nebo na ní vztáhnou pořekadlo, že poturčenec je horší Turka?

 Proč například naše vláda nebrojí proti Maroku, které dlouhá léta okupuje Západní Saharu? Proč v minulosti strany vládní koalice podporovaly intervence NATO, bez mandátu OSN? Nebylo v minulosti na místě také ostrakizovat sportovce ze států, které měly kolonie, tedy území, které v podstatě okupovaly?  Jak to vypadá, tak naše pravice se drží zásadovosti jen když se to hodí, mění postoje, jako např. ten ke kolektivní vině, podle toho na koho se tato vztahuje, a jejích fanatičtí příznivci tomu radostně tleskají a plácají se po zádech, jak to zas někomu nandali. Mnozí z těch, o kterých píši, tady často používají pro své oponenty hanlivé označení čecháček. Já bych tyto zastydlé bojovníky proti všemu komunistickému, ruskému atd. nazval svazáčci, protože jako často tito minulo-režimní funkcionářští patolízalové se i oni předhánějí v nesmyslné aktivitě zalíbit se tam, kde o to často nikdo nestojí. Jak se ještě nedávno zdálo, tak kolektivní vině u nás odzvonilo, ale bohužel se ukazuje, že tato odporná politická karta není zcela zapomenuta. Smutné, ale bohužel až příliš reálné.