Když se dva perou, tak třetí má z toho užitek. V souvislosti současné války na Ukrajině je toto pořekadlo možná trochu cynické, ovšem přesto stále platné.
Ruská vojenská agrese na Ukrajině trvá již přes dva měsíce, zmařeny jsou tisíce životů, materiální škody dosahují astronomických výšek, rostou ceny energií i potravin, ale jak se zdá, tak ono pověstné světlo na konci tunelu je stále ještě v nedohlednu.
Trumf ruské, imperiální politiky se nekoná a vládce Kremlu si nejspíše láme hlavu, jak je to možné, že jeho „skvělá“ armáda neobsadila Kyjev již po pár dnech války, proč Ukrajinci nepřišli ke křížku, když viděli, jaká pohroma se to na ně valí, proč ukrajinští Rusové často nevidí v ruských vojácích osvoboditele, ale spíše se před nimi snaží uprchnout, až se jim za patami práší. Holt, i mistr tesař se utne, a když zaseje vítr, tak může sklidit i bouři. Co se týče Ruska, tak tato bouře v reálu představuje demoralizovanou, lidsky i materiálně vyčerpanou armádu, rozvrácenou ekonomiku a celkové oslabení jeho velmocenského postavení v rámci mezinárodního systému. Jediným ruským trumfem tak zůstává jaderný arzenál, ovšem ani ten není, sám o sobě, vstupenkou do nejvyšší mezinárodní ligy, i když samozřejmě svou váhu má. Rusové již dnes asi ví, že všech cílů, které si vytýčili, nedosáhnou a budou rádi, když naplní alespoň některé.
Putin se snažil překvapit Ukrajince, ale jak je vidět z toho, jak účinně se Ukrajinci brání, tak Ukrajinci překvapili jeho. Je sice pravděpodobné, že pokud by se za Ukrajinu nepostavil Západ a nepodpořil Ukrajince všemi možnými prostředky a to včetně moderních zbraní, tak by to Ukrajinci už možná položili stejně, jako to udělali Srbové, když jim letadla NATO likvidovala jejich továrny a infrastrukturu. Tady je ale situace odlišná, Ukrajina má silné a bohaté spojence, karty jsou prostě rozdány jinak. Ještě před zveřejněním televizních záběrů z osvobozené Buče se zdálo, že Zelenský je ochoten přistoupit na nějakou plichtu, když nabídl Rusům, že se Ukrajina stane neutrálním státem a že je ochoten jednat o statusu regionů na východě země. Buča však všechno změnila a úvahy o plichtě šly zatím k ledu, i když si válka žádá další lidské i materiální oběti. Jistotou pro Ukrajince je, že pokud budou nadále bojovat, tak pomoc Západu bude proudit dál, ovšem je otázkou, zda Západ zaplatí i celou poválečnou obnovu, zda si poskytovatelé pomoci nevyberou po válce své investice ve formě podílů na ukrajinské ekonomice, jak jsme to viděli po válkách v Bosně a Kosovu. Holt je potřeba si připomenout mantru našich pravicových politiků, že nic není zadarmo a ani pomoc Ukrajině nebude nejspíše výjimkou.
Když jsme u placení, tak již dnes je vidět, že tím, kdo ponese značnou finanční zátěž, bude i Evropa a její obyvatelé. Nejedná se přitom jen o přímou finanční a materiální podporu, kterou dnes i v budoucnosti bude Ukrajina dostávat, ale i o dopady embarg a jiných opatření uvalených na Rusko, která nepostihují jen agresora, ale i ty evropské státy, které se k nim připojují. Dopady evropské solidarity s Ukrajinou přitom nezasáhnou jen státní kasy a prostřednictvím nich veřejné rozpočty, ale budou mít i přímé dopady na životní úroveň obyvatel, především těch patřící k nižší střední třídě, která na pomoc státu nedosáhne a přitom nemá takové příjmy a úspory, které by je ochránily před dopady blížící se krize. Představitelé států, do nichž prchají Ukrajinci před válkou, sice tvrdí, že tito jsou živou vodou, která vzkřísí jejich ekonomiky potýkající se s nedostatkem pracovních sil, ale jestli to tak opravdu bude, je ve hvězdách. Pokud totiž i po válce bude omezen dovoz surovin z Ruska, tak je zřejmé, že se ceny energií, ale i potravin budou nadále držet na úrovni, která bude pro mnoho lidí neúnosná a ani pomoc nových pracovníků z východu to nezmění.
Jako jasného vítěze války a toho třetího, co z ní má zřetelný užitek, můžeme s klidem označit Spojené státy, které i přes dnešní obrovské investice na pomoc Ukrajině nemohou v této válce prakticky nic ztratit, ale naopak jejich zisky jsou zaručené. Prvotní prohlášení Američanů o solidaritě s Ukrajinou, o obraně mezinárodního práva začínají střídat prohlášení o nutnosti oslabení Ruska, tedy potažmo osy Moskva – Peking, která ohrožuje postavení USA jako světového lídra. Válka „do posledního Ukrajince“ vyčerpává Rusko, což je samozřejmě v zájmu Spojených států a také přináší neuvěřitelné zisky americkým zbrojařským koncernům, které mají zajištěný odbyt na léta dopředu, především u amerických spojenců ze států NATO, protože válka na Ukrajině roztočila nové, obrovské kolo zbrojení. Posilování tzv. atlantických vazeb, což je v podstatě synonymum pro politiku podřizování se Evropy zahraniční politice Spojených států, má nebývalou podporu a americká administrativa ví, že je nutno toho využít. Jak dokazuji i kroky naší vlády, tak je opouštěna vize svébytné, silné a sociální Evropy a je realizována vize Evropy neoliberální, Evropy bez mocenských ambic, tedy takového amerického přívěsku a pokladničky americké politiky.
Máme u nás takové pěkné přísloví, že jen hlupák udělá stejnou chybu dvakrát, ale jak je vidět z nynějších událostí na Ukrajině, tak v Rusku toto přísloví neznají. Kdyby ho tam totiž znali, tak prezident Putin neudělá stejnou chybu, jakou učinil svého času Leonid Brežněv, když vyslal sovětská vojska do Afganistánu. Brežněv měl alespoň výhodu v tom, že válka probíhala daleko od Evropy, že protivníky Sovětů financovali zejména muslimské státy a že tedy neměla takový dopad na evropské veřejné mínění jako ta nynější na Ukrajině. Putinovo dobrodružství se ale odehrává již v jiných časech, v jiném světě a prakticky za humny EU, což v praxi znamená obrovskou solidaritu s napadeným státem, ať již si mnozí, co teď Ukrajinu podporují, o tamějším režimu nedělají také žádné velké iluze. Krvácí bránící se Ukrajina, krvácí útočící Rusko a to doslovně i ekonomicky. Dopady války pocítí také Evropané a tak jediný, kdo z války vyjde posílen, budou, stejně jako po té sovětské v Afganistánu, Američané se kterými se Putin prostřednictvím Ukrajiny pustil do křížku. Obyčejní lidé tyto geopolitické, mocenské hrátky obvykle nechápou a není se jim co divit. Kdo by také chápal, že boj o políčka na světové šachovnici stojí tisíce životů, zničená města, milióny uprchlíků, chudobu a utrpení. Naplňuje se tedy dnes Huntingtonova vize o střetu civilizací, či Marxova o imperialismu jako nejvyšším stádiu kapitalismu? Má šanci nějaká alternativa k nekonečnému boji velmocí o světovou nadvládu? Může někdy převážit spolupráce nad soupeřením? Do kdy budou malé státy mezi mlýnskými kameny velmocenských zájmů? Otázky, na které bych chtěl znát odpovědi asi nejen já, ale bohužel se jich nedostává.
