Někteří blogeři, a zejména diskutující, často dávají rovnítko mezi pojem kapitalismus a demokracie, což vede k různým neporozuměním a polemikám.
Není to tak dávno, co se jeden diskutér ohradil proti mému článku, ve kterém jsem použil tvrzení Franciska Fukuyamy, že ve studené válce zvítězil liberálně demokratický model nad komunismem. Diskutující tvrdil, že to nebyli žádní liberálové, ale kapitalismus kdo dosáhl tohoto vítězství. Když se však podíváme do slovníku, tak zjistíme, že oba tyto pojmy mají rozdílný význam. Demokracie je označení pro politický systém a pojem kapitalismus se užívá pro označení systému ekonomického. Za častým matením pojmů může být to, že ještě do nedávna panovala mezi odbornou i laickou veřejností představa, že demokracie je bytostně spjata s kapitalismem a že kapitalismus může bez demokracie fungovat jen omezenou dobu. Toto tvrzení je doloženo tím, že Hitlerovo Německo a některé pravicové autoritářské a vojenské režimy většinou nepřežily ani několik desetiletí. Koncem dvacátého století se však dvě velké země - Čína a Rusko, které v minulosti praktikovaly plánovanou ekonomiku, rozhodly adaptovat na model ekonomiky tržní, aniž by bezezbytku přijaly demokratické státní zřízení. K překvapení všech toto spojení, zejména v Číně, nadmíru úspěšně funguje.
Vztahem kapitalismu a demokracie se zabývají vědci mnoha oborů od ekonomiky až po politologii už pěknou řádku let, ale já bych rád upozornil na velmi zajímavou studii Gabriela A. Almonda Capitalism and Democracy[1] ve které autor stanovil čtyři druhy vztahů mezi těmito veličinami a pokusil se najít postoj významných vědeckých kapacit k jednotlivým druhům vztahů. První premisou je, že kapitalismus podporuje demokracii. J. Schumpetr tvrdil, že demokracie je produktem kapitalismu, protože ten potřeboval nahradit feudální systém novým politickým zřízením. Liberální demokracie měla vytvořit dojem, že moc je v rukou lidu, ale v počátcích bylo volební právo dáno jen úzké skupině osob spjaté s majetkovou oligarchií. Rozšíření volebního práva přinesl až nátlak dělnického a genderového hnutí na přelomu století. Zastáncem druhé premisy tedy, že kapitalismus ničí demokracii, byl například i otec liberalismu J. S. Mill, který se na základě excesů, zejména zneužívání dětské práce, vyjádřil, že považuje kapitalismus za systém nespravedlivý, morálně a eticky odpudivý. Kapitalismus se od doby, kdy byla tato slova pronesena, značně proměnil, ale dětská práce, mizerné mzdy a pracovní doba, která neumožňuje řádný odpočinek, jsou stále znaky kapitalismu v rozvojových zemích. Stálou hrozbu pro skutečnou demokracii je i ovládnutí demokratického procesu finančními oligarchy, kteří pomocí svých médií a kontaktů tahají za politické nitky. Třetí premisu tedy, že demokracie ničí kapitalismus obhajují zejména neoliberální ekonomové, ale podobně se vyjadřoval již zakladatel klasické ekonomie A. Smith. Tento ekonom tvrdil, že státní zásahy křiví trh, a stát by tedy měl do ekonomiky zasahovat co nejméně. Proti tomuto tvrzení vystupují zastánci čtvrté premisy tedy, že demokracie podporuje kapitalismus[2]. Tito vidí stabilitu v pevném partnerství demokratického státu a kapitalistické ekonomiky. Předpokladem tohoto partnerství je sociální kompromis, jehož praktickým výsledkem je pak vznik sociálního státu. Obhájci sociálního státu argumentují tím, že zavedení tohoto modelu zamezilo šíření komunismu do západní Evropy po WW2 a že jeho přítomnost také vytvářela příznivý vztah občanů východní Evropy k západním demokraciím.
Vztah kapitalismu a demokracie se během historie proměňoval a za období největšího sblížení lze jistě označit dobu, kdy fungovaly sociální státy. Tato doba však skončila se vznikem globálního kapitalismu, který se vymknul kontrole národních států. Menší příjmy z daní, nestabilita, uplácení investorů, růst sociálního napětí a široce otevřené nůžky mezi procentem těch nejbohatších a zbytkem světa tvoří třaskavou směs, která může kdykoliv vybuchnout. Když k tomu připočteme změny klimatu a množící se občanské války, jenž produkují milióny uprchlíků tak všem musí být jasné, že západní civilizace, zosobněna liberální demokracii, je ohrožena. Politické elity se řídí ekonomickými zájmy a nejsou schopny nabídnout alternativu ke stávajícímu systému. Americký politolog R. A. Dahl svého času prohlásil, že současná podoba zastupitelské demokracie přestává fungovat a že tedy přišel čas, aby si lidstvo, po přímé a zastupitelské demokracii, našlo nový model, který by odpovídal současným podmínkám. Otázkou však je jak by tento systém měl vypadat.
[1] http://88.255.97.25/reserve/resfall12_13/intl534_DMousseau/week5_capitalism_and_democracy.pdf
[2] Více : Peter Flora eds. The Development of Welfare States in Europe and America
