V těchto dvou titulech se skrývá mimořádná četba: verše, povídky, úvahy a obrázky. A všechno naprosto úžasné!
Erik Decimus - BEZCELER
Těžko napsat něco, co tu ještě nikdo nenapsal. Tahle kniha mě totálně dostala. Nosila jsem si ji tady v hotelu na procedury i k jídlu. Nemyslela jsem při čtení na své vlastní psaní - a to je co říct, protože jiné knihy nedokážu číst momentálně vůbec. Ale Bezceler jsem neodložila.
Jestliže jsem v recenzi na "Můžu, ale nechci" přirovnala knihu k dílům pana Pratchetta, kde mezi legrací prosvítají myšlenky tak hluboké, až mrazí, pak u Bezceleru se musím zeptat:
"Hele Nývlt, nejsou voni brácha vod tohohle Fulghuma? Nejsou voni nakonec taky duchovní, no přiznaj se, Nývlt!" Protože věci tak moudré a přece tak vtipně napsané bylo mi čísti právě jen u milovaného pana Fulghuma.
Jak praví zde Alex, Erik je narušitel. Narušuje nejen zažité mýty (Medusa), ale narušuje, láme a odlupuje i letité krusty z našich srdcí, odemyká obruče, které je svírají už tolik, tolik let. Vyslovuje (často dávno již známé) pravdy neotřele, vtipně, srozumitelně a s vlastním názorem (pokud ho má :-D ). Otvírá oči - ale nikoli prudkým světlem, nýbrž jemným, lehkým paprskem, který nebolí.
S málokterou knihou jsem tak souzněla jako s Bezcelerem a Můžu, ale nechci. Ale taky jsem se chechtala nahlas, až se kolemjdoucí lázeňští hosté po mně otáčeli.
Ale prý se má i trochu kritizovat. Musím přiznat, že jedna báseň se mi prostě nelíbila, a to Čtyři roční období. Vůbec mi tam nesedí. Jako by ji psal někdo jiný.
Autora bych nejradši zabila. Ne za tu za mě ne moc zdařilou báseň. Za ten zatraceně zdařilý zbytek! Protože takhle psát chci umět jáááááá!
A nechápu, jak to, že na tuto knihu nestojí v knihkupectví fronty od samého rána!!!
Hodnocení: **** 100%
Erik Decimus - Můžu, ale nechci
Těžko, přetěžko mi, mám-li psát recenzi na toto dílo. Proč, tážete se? Inu proto, že předchozí hodnotitelé řekli vše, co se dere na jazyk (či na klávesnici) mně.
Přiznám se, že jsem současnou českou literaturu trošku upozadila, mimo jiné i proto, že jsem mnohdy měla pocit, že mi nic neříká. A pak také proto, že když píšu, nečtu, ruší mě to. Shodou náhod jsem byla autorem požádána o hodnocení (ačkoli ho neznám) a dostala jsem, považte, výtisk k recenzi - nejen podepsaný, ale i s kresbou mého velectěného obličeje na předsádce! A tak jsem se dala do čtení.
A zírala jsem. Máloco v poslední době rezonovalo s mým lehce okoralým perikardem tak jako básně a povídky tohoto autora. Pravda, jsem stará struktura, takže mi občas drhlo poněkud (své)volné nakládání s rytmem veršů a občas (ale fakt mě nekamenujte) mi připadalo, že autor jaksi vyčerpal myšlenku před koncem básně a že u některých už poslední strofy nebyly tak dobré jako začátek. Taky nepředstírám ni omylem, že jsem dokázala všechnu poezii v "Můžu. Ale nechci" pochopit. Ale to, co jsem pobrala, mě dostalo. Osuška. Božské minidílko! Úvodní báseň - co k ní dodat... A jedna vedle druhé prostě krása.
A povídky? "Voni jsou děsnej kokot, Nývlt!" nebo "Každý se může stát jen tím, kým se narodil. A vo tom to je. Mír s tebou, ty blbe.", to jsou hlášky, hodné tesání do průčelí chrámů. Na " Za větu Myslím to s tebou dobře by měla být nějaká sazba" už jsem musela napsat autorovi osobně, protože přesně vystihl můj názor.
A pro mě bonbonek - Jak hluboko se dá kopat :-D :-D jako bych se viděla!
Jediné,co mi úplně nesedlo, bylo Life is life. Tato povídečka mi přišla jako jediná taková... jak to říct... snad konvenční. Ale zbytek mě dostal.
Je to krásné. Je to moudré. Je to chytré. A je to osvěživé a čtivé.
A já autora nenávidím, protože takhle asi nikdy psát nedokážu. :-D :-D
Máte-li zatuhlo kolem osrdí, přečtěte si "Můžu. Ale nechci."
Nebudete litovat.
Já jsem tento svazek docela určitě nečetla naposledy.
Hodnocení: ***** 100%
