Recenze - Karolína Kotová: Stíny nad Prahou

Upírů a bazilišků je plná Praha. To jste nevěděli? Já taky ne, ale to je jedno. Proti tomu, co se chystá zaútočit na náš svět, jsou to beztak jen ořezávátka...

Jak všichni víme, je Praha (a nejen ta) plná magie, ale hlavně upírů, ohnivých mužů a jiných stvoření. Že jste to nevěděli? Ale ale... No, přiznám se, že já taky ne. Ale po přečtení tohohle dílka jsem nabyla dojmu, že každý průměrně informovaný občan tohle ví. S existencí upírů, bazilišků a jiných podobných potfor v našem světě se tu totiž počítá tak nějak samozřejmě, asi jako s výskytem vrabce domácího  ve Stromovce.

Hned zkraje vyprávění jsme hozeni do děje a co víc, rovnou do akce. Zavání to velkým, opravdu velkým průšvihem. Ale oč jde, na to si musíme počkat. Zatím sledujeme vyprávění jedné z postav, Alexe Norberta, takto lovce duchů, strašidel a dalších obtížných entit. Ten se po návratu z namáhavého lovu na baziliška setkává s Derekem, podivným mužem, který ví o Alexově profesi víc, než je obvyklé. A také s jeho bodyguardem, kredencoidním Lojzíčkem. Derek přichází s nabídkou práce. Práce riskantní a nebezpečné, ale odolejte, když vám druzí do očí tvrdí, že jste jediní, kdo může uspět!

Alex nakonec souhlasí, ale už po této první akci je jasné, že něco je tu ještě tajemnější, než jsou lovci (ano, je jich víc) zvyklí - a ti jsou věru zvyklí na leccos!

V druhé části se slova ujímá překvapivě Lucka, jedno z dvojčat, která mají v první části úlohu spíše vedlejší. Jak se dozvídáme, ulovit upíra bylo ještě to nejjednodušší, s čím se skupina lovců potýká. Proti novému úkolu to byla rozcvička. Teď je v sázce existence celého světa. Protivník je velmi silný, času je málo a ti, kteří mohou pomoci, řeší raději mocenské půtky. Nezbývá, než aby si lidé - tedy lovci - pomohli a poradili sami. 

Knihu jsem přečetla snadno a rychle, je psaná vtipným jazykem s mnoha nápaditými obraty a přirovnáními, z nichž některá jsem si se souhlasem autorky vypůjčila do vlastní slovní zásoby (kafe bylo tak silné, že se málem vyškrábalo samo z konvice). Na druhou stranu lehkost a vtipnost jazyka možná udělá dílku trochu medvědí službu, protože já jsem například čekala odlehčený tón po celou dobu a ono bác ho, nebyla to vždy taková legranda, psina a hlína. Naopak skalní fandové upírů a jim podobných možná vtip a humor neocení.

Jazykově je kniha zvládnuta dobře, jen snad přechodníků je tam pro současného čtenáře možná trochu víc, než je nutné. Jinak je vyprávění barvité a jak už řečeno, vtipné.

A abych nebyla obviněna z podlézání, tu jsou nějaké ty drobné výtky:

• Trochu mě rušilo střídání minulého a přítomného času, ačkoli chápu úmysl, rozlišit dvě linky vyprávění.
• Poměrně hodně mi vadilo trvalé tykání Derekovi. Jednak jsem neobjevila příčinu, ale dobře, mezi chlapy to tak asi je, zejména když jeden ukazuje druhému nadřazenost a lehké pohrdání. U Lucky mi to nesedělo, zejména když jí Derek setrvale vyká a i jinak se chová dvorně a zdvořile.
• Taky jsem ne zcela pochopila, proč je Lucie na Dereka neustále nabroušená a "přednasraná", ačkoli jim oběma prokazatelně zachránil život.
• A nakonec - trochu mě zklamala závěrečná bitva. K té vlastně směřuje logicky celý děj, proto by si podle mého názoru zasloužila delší a košatější popis, aby si to čtenář déle a více užil.
• Poslední drobná námitka směřuje k názvu, který mi připadá zcela nevýstižný, všední a nepřitažlivý. Pod takovým názvem bych čekala spíše sbírku městské poezie...

Ale to jsou všechno jen námitky poměrně okrajové. Stíny nad Prahou jsou upíří jednohubka, lehká, vtipná a srozumitelná. Kdo nepotřebuje k napětí potoky krve a hromady usekaných končetin, bude jistě spokojen.

Mně se Stíny líbily, jen doufám, že je to opravdu fikce. Potkat v Praze baziliška by se mi moc nechtělo...