Nedávno se mi dostala do rukou zajímavá a podnětná kniha, kterou bych teď ráda doporučila vaší pozornosti. Vydalo ji Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 2011 a jmenuje se Tokijské květy. O svém životě, názorech a bohatých zkušenostech v ní vypráví český jezuita Ludvík Armbruster, který bezmála padesát let působil jako misionář v Japonsku.
Otázky klade novinář a spisovatel Aleš Palán, jenž má podobných knižních rozhovorů se zajímavými osobnostmi na triku víc, např. Kdo chodí tmami (rozhovor se syny básníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka), Dvě lásky (rozhovor s psychologem a spisovatelem Jaro Křivohlavým), Texty mého života (rozhovor s literárním historikem Jaroslavem Medem) a další. Aleš Palán také publikoval knihu Než krokodýl spolkne stín, která vypráví o českém misionáři v Jižní Africe Zdeňku Čížkovském, nebo se podílel na sepsání životních osudů hokejisty Stanislava Konopáska, jenž patří k hráčům první zlaté éry československého hokeje (Hráč, který přežil).
Vraťme se ale k Tokijským květům. Ludvík Armbruster, filosof, teolog, pedagog a kněz, zde vzpomíná na dětství a dospívání prožité převážně v Praze, zmiňuje své vyhoštění z republiky roku 1950, studia na Gregoriánské univerzitě v Římě, vysvětluje rozhodnutí odjet na misii do Japonska a líčí své následné působení na jezuitské Sophia University v Tokiu. V závěru knihy Ludvík Armbruster vypráví o svém polistopadovém návratu do vlasti a aktivitách ohledně obnovy jezuitské řeholní provincie v ČR i roli děkana Katolické teologické fakulty UK. Čtenář brzy pochopí, že se jedná o člověka moudrého a skromného, který se dokáže na svět dívat s humorem a nadhledem, nikomu nic nevnucuje a na mnohá kulturní i náboženská dilemata pohlíží ryze pragmaticky, s velkou dávkou pochopení pro jinakost druhého a s tolerancí vůči odlišným náboženským vyznáním. Zkrátka a dobře se nejedná o knihu jenom pro věřícího křesťana, nýbrž pro každého, kdo se občas zamýšlí nad věcmi, které nás obklopují, které utvářejí náš svět a vnášejí do něj barvy.
Velmi zajímavé je pochopitelně povídání o Japonsku, protože kdo vám řekne tolik jako člověk, jenž tam žil a pracoval bezmála půl století. A Ludvík Armbruster opravdu dokáže našinci přiblížit japonskou kulturu, tradice, povahu Japonců i historii, která značnou měrou přispěla k jejich sebeutváření. Naučit se dobře japonsky není snadné, nejhorších je těch prvních 25 let, jak se český jezuita napůl žertem a napůl vážně přiznává. Dozvíte se něco o ambivalentním vztahu Japonců k Američanům, o významu šintoismu a buddhismu nebo o japonském vzdělávacím systému. Mě osobně překvapilo, že japonské děti do šesti let si mohou dělat prakticky cokoliv, jsou to takoví malí domácí tyrani a jsou strašlivě nevychované, ovšem jakmile začnou chodit do školy, rázem se to změní a musejí se přizpůsobit a začít na sobě pracovat. Řekla bych, že to pro ně bude pěkný šok. Také jsem se dočetla, že když se řekne Čechy, vybaví se japoncům tři věci: 1. Dvořákova symfonie Z nového světa, 2. Věra Čáslavská, kterou všichni obdivovali na olympiádě v Tokiu, a 3. kulomety Škoda.
V knize se pochopitelně hovoří i o otázce víry v Boha a o tom, že křesťanství pomalu vymírá. Ludvík Armbruster vzpomíná, jak ho v dětství často sevřela úzkost ze smrti a z toho, že po smrti nebude vůbec nic. To si docela umím představit, i když sama jsem měla pocity spíše opačné. Mě zase přepadala úzkost při představě, že po smrti by mělo něco být. Celý život nás někdo hodnotí a posuzuje, jak si vedeme, jestli máme kolem domu pořádek a včas sklizenou zeleninu, jestli nejsme moc tlustí nebo moc hubení nebo nepůsobíme dojmem člověka, který se o sebe nedokáže postarat, že mi představa jakéhokoliv soudu ještě i po smrti vždy naháněla hrůzu, zatímco představa prázdnoty mě svým způsobem uklidňuje. To máme asi každý jinak. Stejně tak jako vnímání Bible. Přiznám se, že jsem ji nikdy nezdolala celou, protože na mě vždy při čtení padla beznaděj. Většina věřících hledá v Bibli útěchu, pro mě je to ale zážitek spíše frustrující. Kdysi jsem si myslela, že lidé se dělí na ty vzdělané, co navíc používají vlastní zdravý selský rozum, a na věřící, kteří papouškují, co by se mělo a nemělo, a co je lehký a co těžký hřích. Dnes už ovšem vím, že věřící člověk může být zároveň moudrý, vzdělaný a s vlastními názory, že se to zkrátka nevylučuje. A takový je právě Ludvík Armbruster, který dnes působí jako kněz v kostele svatého Ignáce v Praze a lidé si tam jeho kázání nahrávají, protože jsou velmi podnětná a zajímavá.
Tokijské květy jsou knihou, která překvapí. Někteří vysocí církevní představitelé nebudí zrovna důvěru, proto má spousta lidí tendenci myslet si, že jsou takoví všichni, a ono ejhle, najednou se objeví i člověk ryzí a hodný obdivu, který toho v životě mnoho dokázal. Ludvík Armbruster je nositelem rakouského Čestného kříže za vědu a umění a od českého prezidenta Václava Klause dostal Medaili Za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství. Doma se cítí jak v Praze, tak v Tokiu, kam se pravidelně vrací. I díky tomu je rozhovor s ním neobvyklý a inspirativní.
PS.: Fotografie Ludvíka Armbrustra pochází z Wikimedia Commons a je volně k šíření. Autorem je Michal Maňas. Adresa odkazu: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ludvik_Armbruster.png
