Každého předem varuji, ať mi nevolá, že nejsem příliš "mobilní" člověk. Tedy pohyblivá zatím ještě jsem, čiperně se motám tu i onde a i přes občasné bolesti v kříži skáču stále jako srnec. Mobilní je zde myšleno ve vztahu k telefonu, hlavně k tomu mobilnímu. Jeden sice kdesi doma mám, málokdy si však na něj vzpomenu.
Většinou se někde povaluje sám a vybitý. Tu a tam se mi ho zželí, zprovozním ho a mrknu na displey, zda si přátelé a známí vzali moje rady k srdci. Nevzali. Koukám na pár SMSek, které už nejsou aktuální, i na pár dotčených zpráv od operátora, že se zas někdo marně pokoušel mě sehnat. Přemýšlím, jestli nejsem nevděčník, a trochu mě hryže svědomí. Loňské přání k Vánocům od spolužačky ze školy jsem objevila až 8. ledna, takže ani nemělo cenu na něj odpovídat. Jsem hříšník, vím, a vždy si umiňuji, že se polepším a budu na svého mobilního rádobyspolečníka hodnější, jenže to nikdy nedodržím. Volám k smrti nerada a na textovky si nevzpomenu, jak je týden dlouhý. Nemám to holt v krvi.
Lidé se diví a diví se hodně. Každý je zvyklý dostat odpověď na SMSku okamžitě a ne až za 14 dnů, a věta Já ti brnknu se v dnešní době užívá častěji než Dobrý den a Na shledanou. Marně každého vybízím, ať píše na email, kde jsem denně. Telefon je asi přitažlivější a také pohodlnější. Pro mě však zapnutý mobil představuje stres, protože může kdykoliv zazvonit, vytrhnout mě z práce nebo zábavy a narušit tak můj klid a soukromí. Vůbec nejotravnější je sám operátor, který vyvolává co chvíli a vnucuje služby, o nichž bych neuvažovala, ani kdyby byly úplně zdarma. Nejsem mobilní člověk a na tom se nic nezmění, to je vrozené. Patřím evidentně do řádu psavců, bo jako mluvka stojím za prd. A psát se musí košatě a zeširoka, žádné stručné, jasné a zminimalizované zprávy, ty jen brzdí v rozletu. Podtrženo, sečteno: Kdyby mi někdo nabídl, že můžu volat dvě hodiny denně zdarma kamkoliv na světě, tak nebudu. Pro mě je to ztráta času.
Možná si řeknete, proč takový exot jako já má vůbec mobil. Inu, třeba v případě požáru by se hodil, nebo když jste na cestách a dostanete se do prekérní situace. Člověk nikdy neví, co se může stát, ačkoliv u mě by asi bylo snazší volat o pomoc z okna. Vybitý telefon ležící neznámo kde rovná se žádný telefon, jak mi často říkají zhrzení volající. Tak či tak mobil stále ještě vlastním a vesele rozdávám telefonní čísla s dovětkem Pište na email.
Před pár lety v Praze se mi stala hrozná věc. Na krátký čas mi odešel rozum a vzal s sebou i soudnost a rozvahu. Jela jsem do metropole k doktorovi a už cesta tam stála za to. Jen co jsem v pět ráno otevřela oko, nic se mi nedařilo. Autobus mi málem ujel, spoustu věcí jsem zapomněla doma a ve vlaku se netopilo, přestože venku bylo jako na Sibiři a dul studený vichr. V kupé jsme seděli zachumlaní v bundách, kodrcali se kvůli výluce oklikou a cvakali zubama do rytmu udávaného železničními vagóny. Když jsem v Praze na Hlaváku vylezla ven, zábly mě ruce. Rozhlížela jsem se, kde bych se tak mohla zahřát, až mě odchytila slečna, co v nádražní hale nabízela výhodné paušální tarify. A co čert nechtěl, jednalo se zrovna o mého operátora.
Slečna byla velmi milá a přátelská. Třásla se zimou jako já a posteskla si, že je od rána na nohou a lidé jí jen nadávají. Co má ale dělat, když jinou brigádu nesežene... Vzpomněla jsem si na ty časy, kdy i já jsem byla studentem bez groše, a dopřála jí sluchu. V hale plné spěchajících osob to ostatně byla jediná přívětivá tvář. Ne nadarmo se říká, že úsměv hřeje víc než elektrický přímotop, jenže v dnešní době i úsměv něco stojí a člověk by si měl položit otázku, co za to bude muset dát. Zvlášť člověk mého ražení, který těžce odolává laskavosti. Tuhle slabinu mám vepsanou na čele a každý podomní prodejce, dealer nebo žebrák ji rychle zvětří a hned ke mně míří. Oslovit třeba moji matku by nikoho nenapadlo, ta má pohled jako břitva, co umí sežehnout až na kost. Čtyřicetiletá praxe ve školství se někdy hodí. Nemůžu ale všude chodit s matkou a naše rotvajlery jsem taky musela nechat doma.
Asi vás nepřekvapí, že jsem se v ten chladný, větrný den nechala zlákat k uzavření smlouvy. Sice jsem slečně vysvětlila, že mobil skoro nepoužívám a společnost na mně nezbohatne, ona ale nelenila a i pro mě našla paušál téměř na míru, to znamená ten nejmenší. Přiznávám, že jsem to příliš nezvažovala, myšlenkama už jsem byla u lékaře a nepříjemného vyšetření, které mě čekalo, proto jsem se rozhodla slečně věřit. Tvrdila, že ušetřím, a vlastně ani nelhala. Ušetřila bych, kdybych více volala a svému mobilnímu telefonu se více věnovala. To se ale nestalo a já po pár týdnech zjistila, že na tom tratím. I ten nejmenší paušál na mně totiž plandal jako gatě po starším bráchovi, které jsem si v dětství stahovala páskem, abych necourala nohavice po zemi. Rozhodla jsem se tedy zavolat na informace, abych zjistila, kdy mohu službu zrušit.
Byl to porod, než se mi z další milé slečny podařil vyrazit termín. Chápu, že chtěla pomoci a důvod mé nespokojenosti probrat ze všech stran, stejně se ale nedalo nic dělat. Dobraly jsme se pouze k tomu, že bych měla tarif více využívat. Zrušit ho prý mohu za dva roky, to by ale byla chyba, protože bych přišla o všechny stávající výhody. Operátorku moje "mobilní neaktivita" udivila, prý se s nikým takovým dosud nesetkala.
„Vy máte ještě jiné číslo, přiznejte se,“ uhodila na mě. Dušovala jsem se, že nemám, ale pak mě to přestalo bavit a bez rozloučení jsem zavěsila. Za minutku přišla SMS s dotazem, zda jsem spokojená s pomocí, které se mi dostalo. Oznámkujte jako ve škole, stálo tam. Dala jsem slečně jedničku ze strachu, že v případě horší známky by zase volali a musela bych vysvětlovat, co mi vadí. V první řadě jsem už chtěla mít klid. Navíc nemá cenu debatovat o tom, co mi vadí, s někým, kdo nemluví stejnou řečí. A co to tedy je?
Například fakt, že když chce člověk něco zrušit, narazí na nenápadný, avšak houževnatý odpor, který prakticky nelze dokázat, protože se skrývá za křečovitou snahou vyhovět. Jste tlačeni někam, kde rozhodně nechcete být, přičemž je vám podsouváno, že tam být chcete. Rozhovor nabírá kuriózní směr a přestáváte chápat, zbývá jen tiše žasnout. Nejhorší je bezmoc. Chtěli byste slečnu odkázat do patřičných mezí nebo jí vynadat, jenže vlastně není za co. Ze všech takových hovorů mívám nepříjemné pocity a vděčím za to pouze své neznalosti asertivní komunikace. Nebo je to jinak?
Za dva roky volám znovu. Dozvídám se, že jsem lehce překročila termín a smlouva mi byla automaticky prodloužena. Opět mi trošku domlouvají, ať se vzmužím a začnu si telefonování užívat, vždyť je to fajn být v kontaktu se světem. Posledního půl roku už nemyslím na nic jiného, než abych nezmeškala. Blíží se říjen 2012 a ze stránky kalendáře na mě vyskočí pár vykřičníků. Je to tady. Dokonce i v mobilu mám uloženu upomínku, což je v mém případě obrovský pokrok. Telefon je určitě rád, že má konečně něco na starosti. Volám operátora a představuju si, co si za ty tři stovky, které dávám měsíčně za telefon, koupím. Opět se mi ozývá milá slečna, mají jich, zdá se, nepřeberné množství. Vysvětluji, jak to se mnou je. Nejsem mobilní člověk, přesto platím jak mourovatá. Trpělivě poslouchám rady co dělat, aby se ze mě mobilní člověk stal. Když jsou vyčerpány, trvám dál na svém, že chci službu zrušit.
„A není to škoda?“ domlouvá mi slečna.
„Není,“ vyštěknu.
„Tak já vás přepojím a můžete se domluvit na zrušení,“ povzdechne si.
Ó, svatá dobroto!
Ohlásí se mi mladý muž (slečny přece jen došly). Začínám pěkně od Adama a zase vysvětluji. Dozvídám se, že mobilní telefon k naší době patří a prý se tomu nemám bránit. Člověk se stále musí učit něčemu novému a přizpůsobovat se běhu času. Můj mobilní operátor se přizpůsobuje též, proto mi nabízí nové paušální tarify a nové možnosti. Za stejné služby mohu platit polovinu. „Na to by, paní, nový zákazník nedosáhl, to platí jen pro naše věrné.“
Nevím, zda mám být polichocena, že mě počítají ke kroužku nejvěrnějších, přestože nepatřím k těm, kterým už mobil přirostl k ruce. Odmítám nové, staré a vlastně jakékoliv služby a ve vzduchu cítím nepochopení.
„Paní, vy si vůbec neuvědomujete, co vám tady nabízím,“ kárá mě mladík a posté vypočítává výhody.
Pouštím to už druhým uchem ven a stojím si jak mezek na svém. Je zřejmé, co si o mně myslí: Že jsem hloupá nána, která neví, co je pro ni dobré. Hloupá nána jsem, to tedy ano, protože jinak bych nemohla podepsat někde na nádraží tak stupidní smlouvu. Došlo zřejmě k dočasnému zatemnění smyslů. Žádná smlouva by se neměla podepisovat na koleně na ulici, to by si měl každý rozmyslet v klidu domova. Však ony ty výhody neutečou.
Mladého, houževnatého muže na telefonu jsem nakonec udolala. Byl to tuhý protivník, to můžu říct. Pro mě teda určitě. Nevím, jakým školením tito lidé procházejí, ale je velmi těžké, ba nemožné je o něčem přesvědčit. Melou si pořád svou a vy si taky melete svou, jste jak dvě rovnoběžky v nekonečném vesmíru. Nikdy se nepotkáte. Když mi po skončení rozhovoru přišla SMS Oznámkujte jako ve škole, musela jsem si dát na uklidnění štamprli. Copak tohle se dá známkovat?
