Už nějaký ten pátek fotím zrcadlovkou a stále ještě urputně bojuju s technickou stránkou věci. To se ale člověk dříve či později naučí, možná to nakonec pochopí i takový technický antitalent jako já. Mnohem důležitější je umět se kolem sebe dívat, mít nápady, trpělivost a občas i špetku štěstí.
Každá ostrá a technicky dokonalá fotka totiž ještě nemusí být dobrá. Dobrá je ta, která má duši, vyzařuje z ní láska fotografa k přírodě a fotografovaným objektům vůbec, jeho touha o něco se podělit a předat dál kus sebe. Je to i dřina vyžadující soustředění, maximální pozornost a jasnou, nezkalenou mysl, takže se ani moc nedivím, když čtu, že většina fotografů vyráží za úlovky bez doprovodu rodinky a známých. Ono pobízení typu „tak už si to vyfoť a pojď“ dost ruší a lidé, kteří se tomuto koníčku až tolik nevěnují, nechápou, jak můžete kolem něčeho zcela všedního tancovat hodinu. Proto chodím fotit nejradši sama a zásadně do míst, kam lidská noha nepáchne. Ne vždy je to ale možné, třeba v ZOO se bez čumilů lovit nedá.
Fotografování zvířat je samo o sobě velice zábavné, ale chce to spoustu času, trpělivosti a rychlých reakcí. Často postávám u výběhu s rukou na spoušti a čekám, až se zvíře otočí, podívá mým směrem nebo udělá nějaký šklebík, což může trvat věčnost. Většinou se zajímavého okamžiku dočkám, ale pak mě zase může vzít čert, když zjistím, že jsem spoušť zmáčkla o sekundu později, než bylo třeba nebo nemám doostřeno. Ideální je, začnou-li se zvířata kočkovat, prát, honit nebo když se nachomýtnu k jejich krmení. To obvykle slibuje dobrý úlovek. Vloni jsem se v jihlavské ZOO připletla ke krmení nosálů, což byla sranda. Samec si bleskurychle urval nejlepší sousto a rychle s ním pryč, aby se nedejbože nemusel dělit s ostatními. Ve výběhu byla i tři mláďata, ještě maličká a nemotorná, o to více roztomilá. Všichni návštěvníci se nad nimi rozplývali blahem a hned by si je rozebrali, kdyby to bylo možné. Taťka nosál nějakou dobu pobíhal s kuřetem v hubě a nevěděl, kam se vrtnout, malí mu totiž byli v patách a škemrali o kousek masa. Snažila jsem se držet krok a pobíhat s foťákem za ním. Nakonec vyšplhal na nejvyšší kmen, kde začal v rychlosti bužírovat. Mláďata se škrábala za ním, ale moc jim to nešlo, drápky je ještě neposlouchaly tak, jak by měly. Konečně se nejšikovnější a nejvytrvalejší prcek vydrápal za tátou, načež dostal takový záhlavec, že sletěl natotata dolů. Vypískl a zatvářil se dotčeně. Tomu tedy říkám výchova. Přítomné maminky postávající u výběhu s kočárky začaly hlasitě protestovat, ale víte, co? Já souhlasím. Nenechte se dětmi odežírat, jinak už si nic neužijete. Vzpomněla jsem si totiž na mamku, která si občas koupí něco ke kávě a odloží to do kredence na později, až bude mít klid si to vychutnat. Na ňamky máme s bráchou odmalička čich, proto radím neodkládat a hned spotřebovat. Táta nosál chybu naší mamky neudělal. Sice si vysloužil nálepku krkavčí otec, to mu ale bylo jedno.
Zvířata se snažím fotit v úrovni jejich očí a ne z nadhledu. Vytvářím tím pocit sblížení a důvěry, fotografie pak mají náboj. Navíc to nepůsobí tak, že člověk je pánem tvorstva, který shlíží na všechno svrchu. Když fotím tvora menšího než já, vždycky jdu do kolen. Problémem je, že mi často fikne v zádech a nedokážu se svižně a bez pomoci zase zvednout. Každé podnikání má holt svá rizika. A to ani nemluvím o tom, že někdy je nutno jít ještě níž než do kolen. Často se ve snaze pořídit zajímavý snímek válím na zemi v prachu a čelím udiveným pohledům návštěvníků ZOO, kteří se místo na zvířátka koukají na mě. Na takové výpravy si samozřejmě beru všední odrbané oblečení, čímž ještě umocňuji všeobecné pohoršení.
Onehdy jsem u lam potkala chlápka s dvěma odrostlými hochy, kteří dělali, že k němu nepatří. Zřejmě táta na neděli. Snažila jsem se vyfotit páva producírujícího se mezi návštěvníky ZOO. Několikrát jsem musela popoběhnout blíž nebo naopak uskočit dozadu, pokleknout, naklonit se více doprava či zase doleva, takže jsme se tam svým způsobem předváděli s pávem oba, větší pozornost jsem ovšem urvala já. Uvědomuji si, že uhlazený jedinec znalý etikety takto před lidmi netrdluje, slušňáci ale zase nemívají tak vydařené fotky. Chlápkovi na neděli přišlo mé počínání komické a začal se nahlas divit: „Paní nikdy neviděla páva, že jo?“
Protože jsem nereagovala, přišel blíž a začal se chlubit, že jeho soused má páva na zahradě, a to mnohem hezčího, než chovají tady, a že on do ZOO na páva tedy rozhodně chodit nemusí. Radši jsem se bez komentáře odporoučela v dál. K „své velké radosti“ jsem na skupinku narazila o dvě hodiny později u jezírka vodních ptáků. Zrovna jsem si fotila husu velkou s housaty, když jsem za sebou zaslechla známý hlas: „A husu paní taky neviděla, co?“ Načež se začal smát, až se za břicho popadal. To už mě ale naštvalo.
Do našeho zorného úhlu opět nakráčel páv a já dostala nápad. Ukázala jsem na něj a se spikleneckým výrazem ve tváři se otočila k chlápkovi: „Tohle ale není páv. On to málokdo ví, ale na Nové Guinei a Šalamounových ostrovech objevili ptáka podobného pávovi, který má mnohem větší korunku a ta paví oka na ocase mají větší průměr, než je tomu u páva. Tohle je jediná ZOO u nás, která ho chová. Psali to na informační tabuli nahoře u východu a četla jsem to i na internetu. Proto si ho také fotím.“
„Vy si ze mě děláte pr..l,“ prohlásil a prohlížel si páva, jako by ho viděl poprvé v životě. „Todlenc je určitě páv,“ uzavřel. „Je úplně stejnej jako má soused.“
„To se vám zdá. Kdybyste je viděl vedle sebe, poznal byste ten rozdíl. Tohle je myšu královský. Pávy tady nemají, aby se to nekřížilo.“
„Myš co?“ zíral na mě.
„Ne myš, to nemá s myší nic společného,“ poučovala jsem ho. „Myšu královský. Nakonec bůh ví, jestli váš soused nemá taky myšua.“
„Soused ho koupil od chovatele, ten má určitě páva,“ trval na svém.
„No, to nikdy nevíte. Oni chovatelé si to taky pletou, zvláště když jsou ptáci malí. Od té doby, co se dostal myšu do Evropy, je v tom zmatek. Ve Zverimexu vám taky prodají křečka a řeknou vám, že je to sameček. Doma potom zjistíte, že je březí a najednou máte křečků plnou náruč. Ty rozdíly pozná bezpečně jen odborník na slovo vzatý.“
Bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. „No a co, jestli má soused toho myše, to vyjde nastejno, ne?“
„Ne tak docela,“ nedala jsem se. „Páv se dožívá patnácti let, zatímco myšu jen dvou až tří, podobně jako slepice, takže jestli vašemu sousedovi prodali páva a ve skutečnosti mu šoupli myšua, vzali ho pěkně na hůl. Ten mu tu zahradu moc dlouho zdobit nebude.“
Na to už nic neřekl, jen dál provrtával ptáka zkoumavým pohledem. Rozloučila jsem se a šla si po svých. Teď aspoň bude mít o čem přemýšlet a dá mi pokoj. Škoda, že nemůžu být u toho, až bude přesvědčovat souseda, že vlastně vůbec nemá páva a že ho ošulili. Takový myšu královský ale taky není k zahození a zase je to vzácnost, kterou nechová každý druhý. Snad milého pána nepotkám v ZOO i příště a nedostanu co proto. Tihle týpci se ale v courání po zoologických zahradách nevyžívají. Všechna zvířata už viděli, tak co by tam příště dělali.
Tuleň obecný
Vyznání lásky: On naléhá, ona se brání (kapybary).
Máma od nosálů drží po porodu dietu
Zoubky jako perličky (hrošík nigerijský)
Páni! To čumim... (mládě malpy)
Tebe bych si dal (karakal)
Vydrýsek lenoší (vydra malá)
Medvěd malajský
Bože, to děcko táák zlobí (gibon zlatolící)
Pochodové cvičení (kapybary)
Nedám (nosál červený)
Já sám (krkavčí otec)
Malý se musí spokojit s drobky ze stolu rodičů (mládě nosála)
