Jaro se odkládá

Tak se mi zdá, že to omlazující a rozpučené jaro letos nepřijde. Asi před měsícem nesměle vykouklo, obhlédlo situaci a pak se zaleklo a vzalo roha. Asi nízké sebevědomí a nechuť prosazovat se za každou cenu. Všichni ho vzýváme, chválíme, těšíme se na něj a ono si stejně nevěří. To by chtělo nějakou účinnou psychoterapii.

Znáte ty rady, jak si zvýšit sebevědomí... Zajděte si ke kadeřníkovi, nehrbte se, nesrovnávejte se neustále s ostatními, najděte si koníčka a před zrcadlem si opakujte: "Jsem schopný, jsem schopný, jsem schopný!" Jenže co z toho je použitelné pro jaro, že? Jediné, co pro něj můžeme udělat, je přestat nadávat, že tu ještě není. Ono už je chudinka i tak dost vyplašené. Dejme mu čas a zimě zase prostor k rozloučení. Sice nám nepřinesla bílé Vánoce, zato bílé Velikonoce ano. Každý občas hmátne vedle. Morenu jsme dávno vynesli, snad už tedy sněhy roztají a tráva se po dlouhé době zazelená. I zvířata by to ocenila. Mají už sena po krk, tyhle ubohé náhražky si prý máme strčit za klobouk.

Lama guanaco v jihlavské ZOO už se také těší na jaro a vyhlíží sluníčko. Hlavně kvůli malému, aby nenastydlo. Zimy letos bylo dost, hepčík...

Zajela jsem se podívat do matičky stověžaté, jestli nám Pražáci neukradli slunce, ale ukázalo se, že jsou na tom stejně špatně jako my. Mají aspoň u Vltavy pozitivně laděné tučňáky, kteří v noci svítí a nahrazují městu chybějící žluť.

Nezbylo mi, než si v podmračené Praze vybrat chmurné téma: Pomník obětem komunismu na úpatí Petřína. Všechno jsou to chlapi, což není spravedlivé, pane Zoubku!

Nevěšme hlavu, jaro určitě přijde. Třeba už bylo i u toho kadeřníka, koupilo si něco na sebe, jarně se nalíčilo a je na cestě k nám. Přinese náruč barev, rozproudí energii v našich zmrzlých, mátožných tělech a vyhodí si z kopýtka, jak se na mladé sluší a patří.