Aby byli lidé bohatí, stát musí být chudý.

Že si odporuji? Vůbec ne. Čím méně stát zasahuje do života lidí, tím lépe pro společnost – tedy do určité meze. Seznam zemí seřazený dle ekonomické svobody mi dává za pravdu. Proč mají tedy lidé tendence stát naopak zvětšovat?

Odpověď není jednoduchá. Asi nejvýstižněji toto vysvětluje úsloví, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Ostatně i Karl Marx s Friedrichem Engelsem měli zcela jistě dobré úmysly, že? Opomíjeli či přehlíželi však přirozenost jedince a potažmo celé společnosti. A opomíjíme ji do jisté míry i nyní. Uvedu to na příkladech se školstvím a zdravotnictvím, s nimiž mám tu čest mít osobní zkušenost..

Je přirozené, že aby člověk dělal něco dobře, musí za to být náležitě odměněn - když už ne hmotně (penězi), tak alespoň pocitem výjimečnosti. 

Je nutné si uvědomit, že z těchto tří atributů – kvalita, dostupnost, nízká cena – lze fakticky splnit vždy jen dva najednou, nikdy tři. Pak už jen záleží, které dva si vybereme. Pokud se rozhodneme pro dostupnost a nízkou cenu, nutně bude pokulhávat kvalita. V dlouhodobém horizontu. Platí to již v avizovaném školství, platí to i ve zdravotnictví.

Máme nejlepší vysoké školy na světě? Zdaleka ne. Dle prestižního žebříčku QS World University Rankings je naše nejlepší univerzita – Karlova univerzita – až na nějakém hanebném 317. místě. Vedlejší německá Technical University of Munich je na 61. místě. Na předních místech jsou univerzity z USA, UK, Švýcarska či Singapuru – tedy zemí s daleko štíhlejším státním aparátem. Máme horší studenty, horší učitele či horší způsob výuky? Možná. Ale v tomto problém primárně nevězí, jedná se jen o následek. Obětovali jsme právě onu kvalitu za nízkou cenu a dostupnost. To je příčina.

Podobně je tomu ve zdravotnictví. Kvalitní zdravotníci nebudou pracovat za nízkou cenu. Samozřejmě čest výjimkám – ale statisticky ve větším měřítku je to fakt. Určitě se najde pár kvalitních altruistů ochotných pracovat za nízkou cenu – ale těch bude vždy málo. V tomto případě máme tedy splněny zase jen 2 atributy (kvalita, nízká cena) z oněch tří – pokulhává dostupnost. Naše zdravotnictví, jak asi tušíte, je levné a dostupné. Nicméně kvalita služeb pomalu ale jistě pokulhává.  Naši nejlepší absolventi fakult odchází do zahraničí a těch šikovných a schopných pomalu ubývá. Namísto toho, s cílem udržet si levnou pracovní sílu, sem vábíme levnější lékaře z východu, kteří jsou mnohdy jistě srovnatelně dobří – ale zásoby jsou také omezené. A kdo nabídne relativně lepší cenu (Německo, Rakousko), v dlouhodobém horizontu vyhrává.

Osobně si myslím, že bychom se měli vzdát oné nízké ceny a zaměřit se více na kvalitu. Je poněkud nechvalně známo, že Česká republika je levná a že máme levnou pracovní sílu – ne nadarmo se v cizině hanlivě nazývá Cheap Republic – tedy Levná republika. Je to pro mne poněkud urážející označení mé země a není to nic, na co bych mohl být hrdý. Již máme 30 let po pádu socialismu a je nejvyšší čas, se někam dál posunout.

Představa, že vzdáním se nízké ceny dojde ke kolapsu systému, je mylná. Vychází z chybné představy, že když někdo jiný bohatne, tak ten druhý musí zákonitě chudnout. Zabrousím nyní po-Rozner-ovsky do světa obchodu. Socialisticky smýšlíme: My, ostatní občané, přece nedopřejeme těm zlomyslným a chamtivým podnikatelům, aby bohatli a generovali bohatství – jelikož oni přece budou zákonitě okrádat nás ostatní! Proto jim zvýšíme daně, zavedeme všemožné regulace a naházíme klacky pod nohy...abychom jim podnikáni pokud možno alespoň znepříjemnili, a nebo v ideálním případě dokonce znemožnili..

Jak chybná představa a jak chybná opatření. V obchodě platí, že můžou (a měli by) bohatnout obě dvě strany. Čím vice tedy bude podnikatel úspěšný /což se projeví přímo či nepřímo v jeho bohatství/ tím lépe bude moci odměnit své zákazníky a podřízené. Čím úspěšnější a efektivnější bude výroba, tím větší bude bohatství generované na daném území. Což se promítne ve vyšším HDP. Pro všechny!

Porovnání principu rozvírání (kapitalismus) a svírání (socialismus) nůžek mezi chudými a bohatými skvěle vyjádřila v jednom z projevů Margaret Thatcher. V kapitalismu se pomyslná mezera mezi chudými a bohatými rozšiřuje, ale nakonec bohatnou všichni. Kdežto v socialismu se ona mezera zužuje, nicméně všichni relativně chudnou. 

Vše je o odpovědnosti, schopnosti být samostatný a o chytrosti… Upřímně si myslím, že máme navíc. Jsem však optimista, už nyní se čím dál více posunujeme k těm nejvyspělejším zemím světa. Jen by ta rychlost mohla být o něco větší. Chce si to jen v hlavě uvědomit, že nikdo (ani stát) za nás naše problémy nevyřeší, že my sami jsme pány svého osudu, a že by se nám v našem rozhodování a podnikání měl stát co nejméně plést do cesty. Kdo bude úspěšnější společnost? Ta sestávající ze svobodných, zodpovědných a samostatných jedinců, nebo ta sestávající z jedinců spoléhajících se na druhé (třeba na stát) a neschopných dělat vlastní rozhodnutí? Jsme již dospělí, máme 30 let a je již načase se podle toho chovat a uchopit osud do vlastních rukou.

Zdroje:

https://www.heritage.org/index/ranking

https://www.fraserinstitute.org/economic-freedom/map?geozone=world&year=2016&page=map

https://www.topuniversities.com/university-rankings/world-university-rankings/2019

https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_GDP_(PPP)_per_capita