Znakem vyspělé společnosti je (mimojiné) svoboda

O tom, že vyspělá společnost se vyznačuje větší mírou svobody jedinců, o nemožnosti dosáhnutí absolutní svobody a závěrem také o EU. 

Čím je daná země ekonomicky a sociálně vyvinutější, tím méně potřebuje zákazů, regulací a jiných donucovacích prostředků, přičemž se vyznačuje větší mírou ekonomické a osobní svobody. Ta však nikdy není absolutní. A ani být nemůže…

V tomto textu záměrně nevycházím z žádné studie. Bude se jednat pouze o moje pozorování a hodnocení, čímž se na jednu stranu snažím posuzovat nezaujatě, na stranu druhou se tak však spíše mohu dopouštět nepřesností a chyb. Avšak chybovat je lidské, proto neklesám na mysli :-) 

Zákony, které fungují na nižších úrovních, jsou více či méně aplikovatelné i na úrovně vyšší. Začnu příměrem. Mladý člověk když vyspívá, tak s jeho rostoucím věkem zároveň ubýva množství zákazů a příkazů. Dítě potřebuje výchovu rodičů, během vývoje mu jsou stanoveny určité mantinely, co se smí a co nesmí. Musí se například naučit, že krást či lhát se nemá. A za porušení těchto pravidel zpravidla následuje trest.

Podobně i společnost jako taková prochází určitým vývojem. Samozřejmě příměr neplatí absolutně, ale jistá analogie se nalézt dá. Dá se například konstatovat, že čím je daná země vyspělejší, tím spíše bude mít volné hospodářství a větší míru osobní svobody. Příkladů je spousta: Švýcarsko, Island, Austrálie (a zařadím sem i Česko) na straně zemí vyspělých vs. Kuba či islámské země na straně zemí méně vyvinutých. Proč jsou některé země vyspělé a jiné nikoli zde rozebírat nebudu. Zbaběle jen uvedu, že to je bezesporu věc ''multifaktoriální'' (oblíbené slovíčko v medicíně).

V úvodu jsem uvedl, že svoboda nemůže být absolutní. To by byl extrém a ten jako takový je ze své podstaty nestabilní. Věci tedy uvádím vždy jen v relativních měřítkách. Typickým argumentem odpůrců větší ekonomické a osobní svobody je příměr s pravidly, regulacemi a zákazy, které platí na silnicích. Ano, z vlastní zkušenosti a z dnešního pohledu můžeme konstatovat, že absolutní anarchie na silnicích by měla katastrofální důsledky. Naprosto souhlasím. Jak jsem již zmínil, jsem toho názorů, že jakýkoli extrém je dlouhodobě neudržitelný. Nicméně podívejme se na problém trochu jinak. Místo dosahování absolutní svobody bychom se k ní mohli alespoň přibližovat. V příkladu s pravidly na silnicích by tomu mohlo být například tak, že společnost sestávající ze zodpovědných a uvědomělých občanů by i na té silnici postupně potřebovala méně a méně regulací. Například na dálnicích by se mohla zrušit maximální povolená rychlost, povolila by se na silnicích určitá tolerance alkoholu apod.. Ono posouzení důsledků nezodpovědného jednání by náleželo již jedinci, nikoli celé společnosti. A je-li takový jedinec zodpovědný a svědomitý, není třeba ho již dále kontrolovat.

Jak vychází i z výše uvedeného příkladu, jsem toho názoru, že co lze řešit na nižší úrovni, má se také na nižší úrovni řešit – alias princip subsidiarity. V tomto kontextu si trochu rýpnu do Evropské unie. Konsensus je daleko lépe dosáhnutelný ve společnosti sestávající z jedninců, kteří smýšlejí podobně nebo kterých se daný problém bezprostředně týká. Jak je možné rozhodovat o problémech, které se týkají daného státu na unijní úrovni? Typickým příkladem je ta již tísíckrát omílaná migrační krize. O tom, zda bude ten či onen jedinec žít v dané zemi, přece musí rozhodnout daná země, nikoli vyšší úroveň. Jelikož jsem se v závěru pustil do ožehavého tématu, musím čtenáři ozřejmit, že rozhodně nejsem protizápadně orientovaný člověk a jsem si vědom také výhod, které naše členství v EU obnáší. Jen mám jistou obavu, že směr, kterým se nynější EU ubírá, není zrovna nejideálnější. Moc rád bych byl svědkem toho, že Evropská unie přežije, ale transformuje se v poněkud flexibilnější a efektivnější zřízení s menší mírou kompetencí. Nejsem absolutním odpůrcem centralizace – ta má sama o sobě také smysl – ale jí by se mělo dosahovat pomalejším a uvážlivějším procesem. Členské státy EU jsou zatím až moc heterogenní skupinou na řešení podobných problémů na nadstátní úrovni.