O Wilderse nejde, problém je v nás

Co je to za svobodu slova, za volný pohyb osob, kterými se slavná Evropská unie tak pyšní, když v　praxi nefungují? Když se může stát něco tak skandálního, jako že ministryně vnitra nevpustí na území země, která je členem EU, poslance a předsedu parlamentní strany jiné členské země EU, navíc když onen přicestuje na pozvání poslance první země. Asi něco takového si řekli organizátoři pozvání Geerta Wilderse do České republiky. Nad Británií si poklepali na čelo, mávli nad ní rukou. My vám ukážeme, že v zemích střední Evropy ještě není vše ztraceno a že máme více odvahy, než postdemokratické země Západu. Asi tak nějak vznikl nápad pozvat odvážného holandského politika do Česka.

Zbývalo najít jen stejně odvážného českého politika, který by do takového politického dobrodružství šel. Jiří Oberfalzer je jedním z　mála takových. Nemyslím politický dobrodruh, který střílí od pasu, ale člověk pevných názorů, který si dobře promyslel, co to obnáší – a pak se rozhodl.

Ale ouvej. Organizátoři se přepočítali. Česká republika není zemí politických barbarů, křupanů, vidláků, ignorantů, extrémistů a svobodomyšlenkářů. Není necivilizovanou zemí, ale zemí kultivovanou, správně evropskounijně uvědomělou, vzdělanou, rozuměj politicky korektní, kde si šílenci typu Wilderse na své nepřijdou. To by musel ještě dál na východ, tam by ho možná přijali vřeleji. My jsme ale už poučení, my jsme západ dohnali a naučili se vybraným a jemným politickým mravům. Víme, co se sluší a co ne, co naši matičku Unii těší a co jí naopak nešmakuje a víme také, že někdy je lepší ji příliš nedráždit a ukázat, jak jsme vzorní a co vše jsme se už naučili. A někdy dokonce předvídat, co by se jí líbilo.

Zkrátka, politický jemnocit Přemysla Sobotky a vůbec vedení ODS byl uražen a pohoršen. My a hostit Wilderse? Zbláznili jste se? Co na tom, že naši politici (rozuměj politici ODS) Wildersovi v　soukromí fandí a jeho názory jsou jim sympatické. Raději budeme držet basu, aby náhodou Jirka Paroubek nezačal tu svou písničku o tom, jak se spojujeme s　extrémisty. Nebo, nedej bože, aby nám přišla výtka z　Bruselu. Tak takhle nějak zase vznikl nápad Wildersovi návštěvu v　Česku zakázat.

Protože ale Wilders ani Oberfalzer nejsou z　těch, kteří by se tak snadno vzdávali, přešlo se na plán B. Wilders přijede, pozvání platí, jen místo senátní půdy vystoupí na nějakém náhradním místě.

Diktát politické korektnosti je ale neúprosný. Kaiserštejnský palác souhlasí, aby po necelém dni svůj souhlas odvolal. Asi někomu nahoře došlo, co je Wilders za pomatence, fašistu a blázna. S　takovými se raději nespojovat, co by si lidé pomysleli. A tak se hledalo dál.

Palác Aventin byl další, kdo se nejdříve prsil, že přednášku udělá. Proběhlo několik úspěšných jednání, ale pak si majitel spočítal, že by mu muslimové mohli barák vypálit nebo rovnou vyhodit do povětří, a tak se z　šlamastyky vykroutil lživým tiskovým prohlášením, že o ničem nevěděl, s　nikým nemluvil. Já nic, já muzikant.

Wilders ani Oberfalzer nejsou z　těch, kteří by se vzdávali, ale jistě uznáte, že cestovat do země, kde nemáte jistotu, že domluvené místo někdo na poslední chvíli napočtvrté neodvolá, je příliš riskantní pro politika, který žije pod permanentní policejní ochranou (protože mu tolerantní muslimové usilují o život), kolem kterého se vždy pohybuje několik agentů a jehož tým musí vždy – podobně jako tým amerického prezidenta – několik dní před návštěvou obhlédnout terén a zjistit, jak moc je prostředí bezpečné. S　neustále se měnícím sálem to asi úplně nejde.

A tak se návštěva odložila. Wilders do České republiky přijede, až se najde někdo stejně tak odvážný, jako je senátor Oberfalzer, kdo nabídne sál a neuhne a nerozmyslí si vše na poslední chvíli. Ti, kteří se radovali, že xenofob v　Česku nevystoupí, se mohou radovat jen na čas.

Něco nám ale celý příběh řekl o nás samých. A to je na tom nejsmutnější. Že už dávno nejsme tak svobodná země, jak jsme si mysleli. Že nás ovládá strach a že zbabělost vede naše kroky. Že na klíčových místech máme politiky-sraby. Že odezíráme z úst bruselské Nevěstky. Že se bojíme stoupenců primitivního pouštního náboženství natolik, že raději nebudeme vést diskuzi o tom, nakolik je jejich touha po naší smrti slučitelná s　naším demokratickým řádem. Že žijeme podle přihlouplých mediálních titulků a že náš život určují ti, kteří o tom nejméně vědí, ale o to více jsou slyšet. Že si možná v　soukromí myslíme, že ten Wilders má pravdu, ale bojíme se to nahlas říci.

Wilders není mesiáš, bez jehož poselství bychom zahynuli. O Wilderse ani nejde. Tak nějak tušíme, co by zde říkal, jeho sdělení je jasné. Bojím se ale spíše toho, že jsme se vydali po cestě, ze které není návratu.

Co ale čekat od národa, kterého do ulic nevyhnalo ani to, že si jeho papaláši dobrovolně odhlasovali zrušení státní suverenity? Není pak vlastně naše zacpávání si uší před lidmi wildersova typu jen dalším krokem na cestě k　našemu vlastnímu konci?