Vyhlášení ankety Bloger roku aneb Oskar po našem

Nějakým zvláštním řízením osudu jsem se nominovala do finále ankety Bloger roku a to dokonce ve dvou kategoriích. Přestože některé členy rodiny má sláva hvězd se dotýkající vůbec nevyvedla z míry.

Na otázku, zda-li pro mě už hlasovali, odpovídali:

"My nevíme jak"

"Nemáme čas," s podtitulem: "...na takový blbosti!"

"Mně to nejde."

"Já to neumím."

...takže jsem lobbování za své vlastní zájmy ve vlastní rodině vzdala. Však vesmír ukáže, kdo je dobrej a kdo lepší. Ukázal. Přestože jsem téměř celou dobu hlasování v kategorii Objev roku držela první pozici a už to vypadalo na vítězství stylem start - cíl, v závěru zabral pan Konvička a jeho fanoušci. Možná má rodinu, kterou jeho umění zajímá víc nebo se umí zaregistrovat. Těsně před protržením cílové pásky mě předběhl. Inu, stříbro taky cinká, takže jsem se neoběsila na tyči od záclon, ale přijala svoji pozici důstojně. Konec konců jsem na prohry zvyklá. Občas se mi při běžeckých závodech stane, že mě v závěru předběhne poslední a mně nezbyde nic jiného, než mu koukat na zadek.

Ačkoli moje rodina tímto úspěchem nežila, já se na předávání připravovala. Pro inspiraci jsem shlédla video z předávání Oskarů v L.A. Na červený koberec a davy fanoušků jsem se opravdu nachystala. Před zrcadlem trénovala široké americké úsměvy a blahosklonné pokynutí ruky. Chtěla jsem si zakoupit nový outfit. Jako na potvoru, uprostřed lesů, kde obvykle šestkrát týdně trávím čas běháním, jsem žádného obchodníka s večerními toaletami nepotkala. Na poslední chvíli jsem odložila růžové kecky a vzala si k šatům černé botky. Tím jsem samu sebe shodila do role tuctovky. Trochu mě vyvedlo z míry, že těsně před odjezdem jsem nenašla pudřenku. Jak si před vstupem na pódium přepudruji nos? Budu snad přebírat cenu s lesklým ksichtem? Zřejmě ano!

Ještě před příchodem na místo vyhlášení jsme se sešli s některými blogerkami, diskutéry a manžely blogerek. Abychom na červený koberec nastoupili v plné kráse a síle. Červený koberec se nekonal, jen temné schodiště do podzemí, na kterém jsem jen tak tak při své krátkozrakosti vybrala pád.

V duchu jsem si sumírovala děkovnou řeč. Byla jsem připravená děkovat mamince, tatínkovi, tchýni, tchánovi, jmenovitě svému rozvětvenému příbuzenstvu, včetně těch, kteří mi hlas neposlali. Také jsem chtěla poděkovat manželovi, že mě dovezl, našemu pekaři, protože peče dobrý chleba, kadeřnici, která mě den předem neměla čas ostříhat, své doktorce a setřičce, protože jsem zdravá, pošťákovi, popelářům, a možná ještě někomu dalšímu, ale to se mi společně s množstvím vypitého vína a tím pádem zabitím velkého množství mozkových buněk, úplně vypařilo z hlavy.

Ocenění, kteří šli na řadu přede mnou neděkovali nikomu. Vzali ceny a šli.

Já jsem si své entrée na pódium nedala vzít. No dobře, pódium to zrovna nebylo, stáli jsme mezi stoly v restauraci. Honza Dvořák mě představil coby maratonskou běžkyni a stříbrný objev roku. Na dlouhou dobu to byla poslední slova, která jsem mu dovolila. Pak jsem vzala režii do vlastních rukou. Nepoděkovala jsem nikomu, ale zase jsem ukázala všem medaili z půlmaratonu v San Franciscu, kde jsem byla díky blogování. Z pochopitelných důvodů jsem ji nesundala z krku a nedala kolovat. (Pozn. autorky: jedná se o stříbrný šperk zn. Tiffany.)

Dostala jsem diplom a taštičku s fénem. Bylo snad na mém účesu něco v nepořádku? Potřebovaly mé vlasy přefoukat? Vzhledem k tomu, že fén získali i pánové bez bujné kštice, nejednalo se zřejmě o žádné zvláštní znamení.

Zlatí ve svých kategoriích obdrželi navíc ještě těžítko. Zlatý pan Konvička, který mě tak rozcupoval těsně před cílem, si pro cenu nepřijel.

Pak jsme se pustili do oslav a pozdě v noci, když nám už nechtěli nic nalít, se rozešli do svých domovů přemítat, jak se na výsluní udržet, či jakým způsobem zapracovat na zlepšení svých pozic. Vždyť příští rok anketa možná bude zas.

P.S.: vyžebrala jsem si od velikána blogu Ladi Větvičky, toho který bral vše, tužku. Teprve doma jsem zjistila, že mi iDnes dal tužku taky. Tímto se dobrovolně přiznávám, že mám dvě. A tobě, Ladiku, děkuji!