Vrátila jsem se z dovolené, potřebuji dovolenou na zotavenou

Návrat z dovolené do reality působí jako rána palicí do hlavy. Několik dní vůbec nevím, kdo jsem, co mám dělat a rozkoukávám se jako sova ve dne. Někdy dokonce lituji, že jsem dovolenou vůbec měla.

Jedné dceři bylo deset, druhé čtyři, když jsme vyrazili směrem Jadran a chorvatský kemp. Do osobního automobilu značky Ford escort jsme narvali stan, nafukovačky, spacáky, vařič, ešusy, nádobí, židličky a stolek, jídlo a pití na celý týden, svačinu a termosku s kávou na cestu, nafukovacího krokodýla, karty, míč. Pak ještě nějaké nezbytnosti jako oblečení, boty, plavky, opalovací krémy. Dcera do vozu propašovala kocoura. Sice plyšového, ale v životní velikosti. Nahoru na všechny ty krámy jsme naložili děti, a protože jsme je nemohli přišlápnout jako přeplněný kufr, rychle za nimi zabouchneme dveře, aby nevypadly (děti!).

Deset kilometrů od domu se dcera pozvrací. Pak už žádná větší katastrofa nepřijde, kromě té, že se jedna nebo druhá dokola ptají: "Kdy už tam budeme?"

Plán cesty zní - Vyjedeme na noc, děti budou spát.

Vyšla pouze první polovina plánu. Děti samozřejmě oko nezamhouří, což se nedá říct o mně, která má za úkol udržovat bdělého řidiče, číst v mapě, navigovat trasu, podávat svačiny, či nalévat kávu. Mezitím hrát slovní fotbal, počítat modrá, červená a zelená auta, odtrhávat od sebe peroucí se děti, zpívat infantilní písničky od Dády, recitovat Jiřího Žáčka i Erbena, ale hlavně neúnavně, trpělivě a do nekonečna odpovídat na otravnou otázku: "Kdy už tam budeme?"

Na pokraji mých sil konečně dorazíme do chorvatského kempu. Slunce pálí jako ďas, ale našli jsme si krásné místečko s výhledem na moře a jali se stavět stan. Když konečně muž zatloukl poslední kolík do skály, přifrčel na mopedu snědý občan Chorvatské republiky, který nám před hodinou řekl, že můžeme stanovat, kde chceme. A jednoznačnými gesty nás vykazuje pryč. Snažím se ho uplatit plechovkovou dvanáctkou. Přihazuji druhou. Je neoblomný, stejně jako já. Víc nedám, nejsem blázen. Sami máme málo.

Se slzou vzteku v oku naházíme stan i ostatní krámy včetně děvčat do auta, zabouchneme a jedeme jinam. Máme taky svoji hrdost! Přece! V dalším kempu se i přes zákaz od svého muže dokola všech ptám, jestli si tady můžeme postavit  stan. Ať si zkusí někdo říct ne, pak tu poteče krev. Nezabiju ani mouchu, takže asi moje...

Naše dcery ihned splynou s klubkem chorvatských dětí. Abych uvedla věci na pravou míru, ony až tak úplně nesplynou. Svými blonďatými hlavičkami a sněhobílými zády mezi snědými dětmi září jako měsíc v úplňku. Sedím na kameni jako na trní a počítám dokola obě světlé hlavičky mých blondýnek, přes které se přelévají vlny a mlátí s nimi o skalnaté pobřeží. Děti se smějí, hlavně ty chorvatské, já mám slzy na krajíčku. Se závistí pokukuji po matkách domorodců, jak se dokážou s lehkostí pohybovat po kamenité pláži. Jakoby to byly víly. Zatímco já nejsem bez bot s to udělat krok, ony si tu bosy s ladnou elegancí pobíhají jak po nejjemnějším koberci.

V té době jsem ještě neběhala. Zato můj drahý ano. Každé ráno si vyběhl, zmizel na celé dopoledne, aby mi nabitý endorfiny vyprávěl, do které laguny se dostal a jak to tam vypadalo. Vrrr!

Přenechávám mu počítání dětí a jdu raději vařit špagety.

"Já je sleju," chce odčinit svoji půldenní nepřítomnost, popadne ešus uvařených špaget a kráčí ku křoví. S jednou špagetou se i ostatní rozhodly opustit teplo rodného ešusu a rozplesknou se na zem. Bohužel do křoví, kam chodí všechny děti z okolí v noci čůrat.

Dovolená probíhá takto poklidně celý týden. Cesta domů je bolavější o spálená záda a zánět spojivek. Auto je až po střechu naplněno rybím pachem z kamenů a mořských ježků, které si vezeme jako suvenýry.

Po návratu na mě ze všech stran útočí pracovní a mateřské povinnosti. Cítím se zcela vyčerpaná do doby, než si zase zvyknu na rutinu všedních dnů.

Později děti odrostly, a začali jsme jezdit na dovolenou ve dvou. Začala jsem sportovat a ležení u vody mě, stejně jako mého chlapa, nebaví. Letos jsme prožili dovolenou v běhu a na kole. Proběhli a projeli  jsme Jeseníky, Rychlebské hory a Králický Sněžník. Naběháno a naježděno spousty kilometrů.

Moje hlava se vyčistila, zapomněla jsem na realitu všedního dne. Až cestou domů jsem si vzpomněla. V ten okamžik se mi hlava nafoukla jako pátrací balón, kolem žaludku jsem pocítila třas, který se zvětšil dvojnásobně, když jsem otevřela mailovou schránku.

Ještě tři dny po dovolené bojuji s návratem do reality. Povinnosti, které jsem před dovolenou zvládala v klidu a s rutinou, mě momentálně vyvádějí z míry.

Však já si zase zvyknu. Je to pokaždé stejné.

Ať už je dovolená jakákoli, život, to jsou převážně všední dny, kterých je většina.