Voda, rum... jak se to rýmuje?

Když se intelektuálka, kavárenská povalečka setká s modrými adidaskami, džínami, sportovními rameny a  modrým pohledem sportovce, je na věky ztracená. Co zaujalo jeho? Snad ten kavárenský odér?

Měla jsem s tím počítat. Mohla jsem tušit, že pod vánočním stromečkem nebudu nacházet šperky jako moje kamarádky, ale tenisové rakety, kola, lyže, běžky, tenisáky, míče. Když mi bylo dvacet devět, zavázal mi oči a vedl mě ke garáži. Tetelila jsem se radostí a očekáváním. Bylo to tak romantické. Jak z amerického filmu. Když mi rozvázal šátek, rozplakala jsem se. Ze stěny garáže vytvořil horolezeckou stěnu.

Další překvapení mě čekalo, když jsme při procházce zastavili u potůčku, on se zahleděl na bublající hladinu a zastřeným hlasem řekl: "Miluju vodu." Až do toho okamžiku jsem si myslela, že miluje mě. Pár týdnů nato mě po krátkém "školení" posadil do kánoe se slovy: "Bude z tebe hezkej háček a nedrž to pádlo jako koště," přitom si pod vousy zašeptal: "To se poddá!" Pak odstrčil loď od břehu, ta se zakymácela, vykřikla jsem, on naskočil a moje převýchova ve vodačku mohla začít.

Blížíme se k prvním peřejím, voda hučí, já ječím hrůzou, on huláká: "Zaber! Kontra! Přitáhni!" Po jejich projetí mi podá láhev rumu. Od té doby vždy na vodě, ač jinak rum nepiju, pečlivě dbám na udržování stálé hladiny rumu v krvi. Vodák bez rumu je jako oheň bez kouře.

Pak mi vysvětlil, že vodáci se navzájem zdraví Ahoj. Kdo řekne dobrý den není vodák, ale blbec.

Vodáctví neunikly ani naše děti. Od věku tří let jsme je každoročně posadili do kánoe, do ruky jim strčili malé dětské pádlo, namazali je opalovacím krémem a vystavili nástrahám řeky.

Když se rozhodnete trávit čas v přírodě a máte s sebou malé děti, můžete se spolehnout, že počasí bude vrtošivé jako žena, kterou ovládá premenstruační syndrom (ano, to jsou ty chvíle, kdy se v jednom okamžiku směje, aby po vás v následující chvíli mrštila talíř). Měsíc nesprchlo? Zem je vyschlá na troud a zemědělci bijí na poplach? Vyrážím na vodu, můžete přestat zalévat zahrádky. Nejpozději do večera začne nebe plakat. Je obloha zamračená už deset dní? Jakmile budu trčet uprostřed řeky bez možnosti skrýt se ve stínu, začne slunce pálit jako ďas. Bývají v červenci teplé noci? Když jsem na vodě s dětmi, je večer šest stupňů a oblečené dítě spadne do vody.

Nástrahy vodáctví netkví jen v počasí. Veškerý majetek, který si s sebou zabalíte, se musí vejít do jednoho lodního báglu. Je to logické, představte si velikost kánoe a k tomu dítě navíc. V lodním báglu není možné něco najít, pokud jej celý nevyházíte. Po dvou dnech už těžko nacházíte věci, i když bágl vysypete komplet na zem. Čím míň krámů, tím jednodušší hledání. Proto vezmete dítěti jen jedno oblečení a následující dny předstíráte, že fleky, které si na sebe nakydalo hned po opuštění domova, a neustále je doplňuje, jsou zajímavé koláže. Propálené boty od ohně? Co je to proti globálnímu oteplování.

Nevím, čím to je, ale vždycky se to, co právě potřebujete, nachází na dně loďáku. Začne pršet. Kde máme pláštěnky? Na dně? Dítě brečí, že má hlad. Do prkýnka, vždyť jsem tu svačinu dávala sem nahoru, proč tu není? Vysvitne sluníčko. Kde je opalovací krém? Úplně nejhorší situace nastává, když chce robátko kakat. Toaletní papír někde na dně, peřeje na dohled, vysoký břeh plný kopřiv. Vysvětlujte tříletému potomkovi, že musí vydržet.

Říká se, že voda prověří vztah. Zadák, ten který umí loď řídit, u nás je to muž, neustále háčka - řečeno vodáckou terminologií (to je ten vepředu - tedy já), komanduje. Je pořád chytrej, říká, jak se má co dělat, upozorňuje mě, když dělám něco špatně (což je pořád!) a ve vypjatých situacích mezi kameny uprostřed jezu na mě dokonce křičí! Jednou se mi stalo, že jsem tlak zadáka nevydržela, a uražená se rozhodla vystoupit. Přestože jsme několik dní drhli lodí o dno, udělali v laminátu několik děr, v okamžiku, kdy jsem vstala, razantním pohybem odhodila pádlo do lodi a ještě razantněji udělala úkrok vpravo z lodi do neznáma, vody bylo plné koryto. Hladina nad mojí hlavou sklapla jako dočtená kniha a já jen polykala andělíčky. Můj, z míry nevyvedený muž zabral, loď o šedesát kilo lehčí nabrala rychlost a mizela v dáli. Nazbylo mi nic jiného, než plavat za ním. Přece se neutopím. Když jsem nastoupila zpátky do lodi, byla jsem klidná a tichá jako nedělní ráno.

V podvečer vodáci najdou místo k táboření. Vynosí věci na břeh, vysypou bágly. V hromadách krámů dohledají stany a tyčky. Scházející tyčky nahradí klackem, postaví stany, natáhnou šňůry, aby ženy mohly sušit mokré oblečení. Muži pak shání dřevo na oheň, ženy se starají o děti a společně vaří na ohni večeři. Pokud tedy nemáte vodáka rybáře jako my. Takže tiše závidíme vonící gulášové polévky z pytlíku ostatním, a když se rybář vrátí s prázdnou, rychle hážeme obsah naší konzervy do kotlíku. Přitom svorně plácáme komáry u čehož společně popíjíme rum. U ohně pak až do noci vyzpěvujeme táborové písně za doprovodu kytary a dalších hudebních nástrojů.

Na sjíždění řeky nejvíc miluju soulodění. To se celá parta semkne k sobě, držíme se navzájem za lodě, koluje rum. Kytarista sáhne pro kytaru a rázem je tu s námi i "Bedna od whisky". Mezitím odháníme mouchy, hledáme dětem svačinu, repelent, opalujeme se. Najednou někdo zakřičí: "Kámen! Před námi!" Rychle se pouštíme, zahazujeme svačiny, bereme do rukou pádla a snažíme se vyhnout.

Můj muž ze mě i z našich dětí udělal vodáky.  Probudil v nás lásku k řece a k přírodě. Milujeme ty okamžiky, kdy jsme uprostřed lesů, vod a strání, komáři štípou, s sebou máme jen to nejnutnější, a přesto nám žádný výdobytek civilizace nechybí. Vnímáme sílu přírody a uvědomujeme si, kdo má navrch. Člověk to rozhodně není.