Neštěstí nechodí po horách...

Tak nějak nevím... spousty písmen a slov bylo použito v případě unesených a po dvou letech propuštěných dívek Haničky a Toničky. Každý druhý včetně toho prvního nejvyššího ví, co měly dívky dělat, jak se měly, či neměly chovat. Kam se měly vydat. Jaká je hloupost cestovat do  nebezpečných oblastí, kde notabene nejsme vítáni.

Všichni mají plnou pusu moudrostí.

Pak nasednou do svých vozů a vyrazí na silnici. Na silnici, kde často umírají lidé. A ti kteří přežijí autonehodu mnohdy zůstávají tělesně postiženi. Při autonehodách ročně zahyne 1,2 miliónu lidí, dalších 20 až 50 miliónů lidí je zraněno. Polovinu obětí tvoří chodci, bicyklisté a motocyklisté. Uvedla to  v Ženevě ve své zprávě Světová zdravotnická organizace (WHO)...(Zdroj Novinky.cz).

Přesto se nikdo z nás svého vozu nevzdá. Mnozí usedají za volant po požití alkoholu či jiných návykových látek. Naše děti ihned po dovršení osmnácti let dělají autoškolu a někteří dostanou vlastní auto nebo motocykl. Otcové se většinou těší, že je potomek dopraví z hospody v noci domů. Rodičům se uleví, že své děti konečně nemusí vozit na tréninky, za zábavou, či do školy.

Nepozastavujeme se nad tím, jak je tato činnost nebezpečná. Je to pro nás naprosto přirozené a jako takové jsme přijali i skutečnost, že se někdy někdo ze své cesty nemusí vrátit. Nevadí nám to, dokud se neštěstí netýká přímo nás.

A proto bych se přimlouvala za to, přestaňme ostatní kritizovat, jak se chovají. Raději si sáhněme do svědomí a zameťme před vlastním prahem.

Hoď kamenem, ty, kdož jsi bez viny!