Nenávidím nákupní centra. Stává se snad ze mne chlap?

Žena je křehká květinka, chlap drsňák. Odjakživa jsem byla žena milující nakupování a třesoucí se zimou při jemném vánku. Často jsem plakala. Když se mi nedostalo toho, po čem jsem toužila, hroutila jsem se. Nikdy jsem sice nevěděla, co chci, ale pokoj nedala, dokud jsem to nedostala. Od doby, kdy jsem začala běhat, cítím změny. Zima mi není ani v zimě. Pláču jen u romantického filmu. Vím, co chci a nedám pokoj, dokud to nedostanu! Ale že budu nenávidět nakupování, to jsem nikdy nečekala.

Miluju oblečení, boty, kabelky, náušnice, náhrdelníky, parfémy, květiny, čokolády, krásné prádlo a ještě spousty dalších, k životu většiny nepotřebných, k mému životu nejdůležitějších, věcí.

Po delší době jsem zjistila, že bych měla doplnit svůj, ve švech praskající, přeplněný šatník i botník. Nebudu chodit kolem horké kaše, je nutné s nastupujícím jarem ukojit vášeň. Vášeň, která mě provází od nepaměti. Vášeň nakupovací.

Na svou nakupovací misi vyrážím autem. Že tenhle geniální nápad měli i další tisíce lidí, zjišťuji hned při příjezdu k rozlehlému parkovišti. Cítím, jak se mě zmocňuje neklid. Parkoviště je přeplněné jako můj šatník. Jenže já vím, že do skříně se vždycky jeden, dva, tři, padesát kousků ještě vejde. Objíždím ho dokola a nervózně bubnuji prsty do volantu. Že by moje teze o přeplném šatníku na parkovišti neplatila?

"Možná bych se na ty boty měla vykašlat," mihne se mi hlavou ryze neženská, řeknu to rovnou - mužská!, myšlenka. Vtom zahlédnu volný flek. Plný plyn, volant doprava. Sice špatně, ale parkuji. Nakřivo! A to dost! Nemohu vylézt a můžu být ráda, že jsem obě auta neodřela. Zpátečka, zrcátko. Při té příležitosti nejdřív zkontroluji svůj vzhled, přejedu rty rtěnkou, kterou mám vždy při ruce, prohrábnu vlasy, pak se podívám, jak to za mnou vypadá! Vycouvat a znovu najet. Auto je jakž takž rovně, se zataženým břichem vylézám. Zatahování břicha je takový instinkt. Zaprvé to nepotřebuji a zadruhé to nepomáhá. Ale jsem venku.

Davy lidí proudí sem a tam jako obrovská barevná lidská řeka. A pak že je krize, lidi pořád řvou, že nemají peníze, ale tady chodí obtěžkáni igelitkami, košíky přeplněné, promiňte mi, že se pořád opakuju, jako moje skříň... Motám se mezi nimi a cítím mravenčení až v konečcích vlasů.

Vcházím do prodejny s obuví. Jako hladová tlama mě pohltí nekonečné řady regálů. Mé kroky instinktivně vedou do obuvi pánské. Ne, takovej chlap ještě nejsem. Na druhé straně obchodu jsou boty dámské. Regály, regály. Zrychluji krok a snažím se zahlédnout něco, co mě zaujme na první pohled. Boty v mém zorném poli se vlní a já mám pocit, že se mi posmívají: "Chceš si vybrat? Tak hledej, Šmudlo! Jsou nás tady tisíce..."

Jééé, tady jsou. Zastavuji u prvních bot, které mě praštily do oka. Asi jako tři oříšky Popelčina otce. Krásné červené botičky. Láska na první pohled. Vrhám se po nich jako brankář po míči, ale zjišťuju, že to není moje číslo. Usedám na bobek, snažím se zorientovat v krabicích, hledám svoje číslo 38. Mám je! Popadnu krabici a jdu zkoušet. V narvaném obchodě jsou všechna sedátka kolem zrcadel obsazená. Musím dlouhým krámem až na konec. Sedám, zouvám si svoje zimní boty, otevírám krabici. "To snad ne!" V krabici jsou jiné boty, než ty které jsem si vybrala. Měním barvu z rudé horkem na zelenou vztekem, obouvám se, a s krabicí vyrážím nazpět. Hledám, kde byly moje vyhlídnuté boty. Bloumám obchodem, zmocňuje se mě neklid, nervozita, začíná se mi zvedat žaludek. Kam oko pohlédne - regály s botama. Ztrácím se, ztrácím poslední zbytky trpělivosti, vůle i touhy pořídit si nové boty. Pokládám krabici na zem a beru roha!

Všude kolem mě se chechtají figuriny ověšené oblečením, kabelkami, šperky. Ale já vidím jen změť barev, materiálů a lidí. Mou jedinou touhou je být doma. Aha, tak takhle to měl asi můj muž, když jsem ho kdysi vytáhla na nákup a ještě po něm chtěla, aby mi dělal rádce.

Usedám do auta. Snažím se zastavit točení hlavy, potlačit žaludeční nevolnost a zklidnit dech. Mise skončila. Dnes si už nekoupím ani tatranku. Myslím, že na podobný výlet se dlouho nevydám. S úlevným pocitem odjíždím domů. Cestou přemítám, proč je toho zboží všude tolik. Komu to pomůže?  Proč naše komerčně založená společnost potřebuje takový přebytek zboží? Vždyť tohle přeci nemohou obchodníci nikdy prodat. Posílám myšlenku hladovějícím i těm, kteři bojují o život, a nemohou si žádný  konzum dovolit.

Je mi z toho znovu nevolno.

Lidi, vzpamatujme se!

P.S.: Díky vám, moji milí čtenáři, jsem ve finále ankety Blogerka roku a Objev roku. Děkuji, děkuji, děkuji!