Muž a žena po třiceti letech soužití

Člověk je párový tvor. Většina. Já tedy ano a předpokládám, že i můj muž. Společně káru života táhneme třicet pět let. Je tedy zřejmé, že navzájem si vidíme až na úplné dno. Můj muž mě často prokoukne až tam, kam já nedohlédnu.

Znáte ten vtip, jak si manželka narazí na hlavu plynovou masku a čeká, zda si toho manžel všimne. Když se nic neděje, zeptá se: "Co je na mně novýho?" Manžel si ji dlouze prohlíží, ona na něj za očními skly povzbudivě mrká. Vtom mu svitne: "No jo, nabarvila jsi si obočí!"

Tak tenhle vtip jsem prožila na vlastní kůži. Vydržte, vezmu to od začátku.

To jsem si takhle v sobotním prosluněném dopoledni vyjela na koloběžce. Cílem bylo cca deset kilometrů.Jenže! Při jízdě kolem obchodu s cyklistickými potřebami se to nějak zvrtlo. Obchod mě, aniž bych sama chtěla, vcucnul dovnitř a to byl konec.

"Nevadí vám, že sem jedu i s tou koloběžkou, mě to nebaví venku přivazovat?" a už ji pokládám doprostřed. Později se ukáže, že na úplně nejnevhodnější místo, protože po celou dobu mého pobytu (a že to nebyla krátká chvíle) ji já i dva prodavači neustále přeskakujeme.

"Já bych se podívala na nějakou přilbu," chrlím dál své požadavky. Kluci, prodavači jsou hodní a ochotní. "Ale pozor, mám malou hlavu. Fakt!" A hned jim vyprávím historku, která nikoho vůbec nezajímá, jak jsem si před dvaceti lety nechávala šít klobouk a modistka (to je ta, která klobouky šije) se hodně podivovala nad velikostí mé lbi. "Opravdu, vy máte hlavu jako dítě." Bylo mi v té době třicet pět a bylo v tom okamžiku stydno. Jako dítě?

"A jakou máte barvu kola? Taky takovou?" ukazuje obchodník na kolobrndu a zanechává mou historku s malou hlavou doznít bez povšimnutí.

"Barvu mám takovou, no," začnu obhlížet, vše co tam mají, totožnou barvu nenecházím.Nechává mě být a podává mi asi tři helmy, ani jedna mě, co se týče barvy, neohromuje.

Nechávám přilbu přilbou a vrhám se na kola. Kolega Vodvářka, bloger a lékař (oba v jednom), ve svém posledním článku fundovaně psal o jakési amygdale, která září, když žena nakupuje. ZDE

Moje amygdala se rozechvěla rozkoší, zářila jak supernova, já přeskakovala z kola na kolo, sundávala a nandávala cyklohelmy, obhlížela dětská odstrkovadla a být tam ještě o vteřinu déle, požádala bych prodavače, aby mi ukázal, jak funguje suspenzor. Nakonec jsem zakoupila jen jednu cyklistickou helmu, kterou si přidám do sbírky k těm ostatním. Bezpečnost nade vše.

"Nemusíte mi ji balit, vezmu si ji rovnou na hlavu."

Vyrazím do lesa, ale pak si uvědomím že čekám návštěvu, musím uvařit oběd a veškerý volný čas jsem kvůli vzrušené amygdale (víte, sice vůbec nevím, co to je, ale to slovo se mi moc líbí - prosím, nevysvětlujte mi to, je to zbytečné!) promrhala v obchodě. Vracím se tedy domů.

Můj drahý seká trávu. Tak jak jsem, s novou přilbou na hlavě, se mu jdu ukázat. Stoupnu si před něj a čekám.
Nic.
Čekám.
Nic.
"Ty jsi si koupila něco novýho?" došlo mu to, zná mě dokonale!
"Hmmm."
Čekám.
Nic. Pochopil, že se mě jen tak nezbaví a taky potřebuje sekačkou zajet na místo, kde stojím.
Začne mě sjíždět pohledem. Začíná od zadního kola koloběžky. Tak to bude dlouhý... Pokračuje botami, nohama, zadek. Nic. Najednou jeho pohled zamíří ze spodní části těla k hlavě. Vykulí oči: "Ty máš novou helmu."

Uhádnul to. No řekněte, není zlatej.