„Můj muž má milenku!“

potichu, plačtivým hlasem zašeptala, když jsme popíjely kávu. Podívala jsem se na ni pozorně a viděla pobledlý ztrhaný obličej. Jak je možné, že jsem si toho nevšimla dřív?  

Rozplakala se.

„Nevím, co mám dělat.“

Ani já jsem nevěděla. Mám ji utěšovat, chlácholit, zpovídat nebo vyčkávat, až co sama řekne? Mám říkat nějaká klišé, že to je blbost, a že ji určitě má rád, a že jenom trpí paranoiou. Co chce slyšet? A jak se má zachovat vrba, když slyší nepříjemnou pravdu? Možná, že si to jen namlouvá. Jsou spolu od školy, mají velké děti, pěkný dům, zahraniční dovolené, slušné kariéry. Překonali společně spousty ošklivých a těžkých chvil. Navenek to vypadá na ideální stav a vztah. A on to teď všechno zahodí? Pro nějaký výstřik druhé mízy?

„Ty snad víš, o koho se jedná?“ Neznatelné nesmělé kývnutí. „A jak to vůbec víš? Že tys mu lezla do mobilu, viď,“ nemohla jsem si odpustit, což mě hned zamrzelo. Ale vyřčená slova zpátky nevezmeš.

Hodila po mně zničený pohled, slzy jí svítily v očích jako drahokamy, o které nikdo nestál. Zkroušeně se přiznala, že když mu uprostřed noci pípla esemeska, nevydržela. „Ta jeho nová kolegyně, o které mi pořád vyprávěl, když k nim nastoupila. Co prej řekla, jakou upekla buchtu, co měla na sobě. Pak najednou, jakoby se po ní slehla zem. Když jsem se na ni zeptala, jen něco zavrčel. Evidentně se o ní nechtěl bavit. Já byla tak pitomá. Teď to chápu, asi se mu nechtělo říkat, jak to dělá on jí nebo ona jemu. Taky mě to mohlo trknout dřív. Bez mobilu ani ránu. Na záchodě dřepěl hodiny. Najednou začal jezdit na služební cesty. Začal chodit do fitka, panáček. Koupil si nový hadry i sportovní vybavení. Zajímalo by mě, jestli v tom fitku vůbec někdy byl.“ Naklonila se ke mně blíž a zašeptala: „Když jsem mu zkontrolovala sportovní tašku, tak měl triko i trenky čistý. Udělala jsem scénu a on na oplátku udělal blbku ze mě. Prý tam měli zavřeno, tak byli s kámošem na pivě. S kámošem, haha!“

Pokračovala dál ve smutném monologu. „V životě nebyl se psem venku a najednou chodil na dlouhé procházky za město. Pochopitelně s mobilem. Když jsem mu jednou zkoušela volat, měl obsazeno. Udeřila jsem na něj, ale tvrdil, že má novou zakázku, a tu musí řešit. Byla jsem zase za krávu, která ho pronásleduje, zatímco on má tolik práce.“

Cítila jsem z ní, jak jí nejvíc vadí, že ji podvedl. Jak z ní dělal pitomce, když na něj udeřila. Dokud nepřišla milostná SMS, kterou našla, neměla důkazy. Ale i pak to obrátil proti ní. Prý co mu leze do mobilu a nakonec špatná byla ona. On vlastně nic neudělal, on má jen milenku a tu prý má kdekdo.

„Nevím, co budu dělat. Děti máme velké, mohli bychom se rozejít. Jenže já jsem na něm celkem závislá, nedovedu si představit, jak budeme dělit majetek a bojím se, že dopadneme jako v tom filmu Válka Roseových. To si naše děti nezaslouží.“

Mlčela jsem a vzpomněla jsem si na slova maminky jedné mé kamarádky. Zkušené ženy, která tvrdila: „Je lepší být vdova než rozvedená.“ Přitom spiklenecky zamrkala: „A taková šikovná vražda...“ Jestli to ta žena myslela vážně, nevím. Ale já jsem ten večer ona slova do placu nedala. Pro jistotu!