Když zešediví muž...

... je z něj interesantní gentleman. Žena se promění ve stařenu! Máte pocit, že je to jaksi nespravedlivé?

Že je účes korunou krásy, ví každá malá holka. Holčičky si hýčkají své dlouhé vlásky, pletou si copánky či češou culíky.

Své vlasy mám opravdu ráda. Mám ráda, jak mi vlají ve větru a jak s nimi mohu pohazovat, aby mi nepadaly do obličeje.

Přesto se můj věk projevuje i na kštici a vlasy pomalu, ale jistě začínají šedivět. V dnešní době to není žádný neřešitelný problém. Zajdu do drogerie, koupím barvu, aplikuji a jsem znovu hnědovláska.

Tuhle mě povinnosti zavedly do krajského města. Když jsem vyřídila, co jsem potřebovala, potloukala se po městě. Náhle jsem zahlédla prázdné kadeřnictví. Trochu mě to zarazilo, většinou v kadeřnictvích bývá plno, ale protože jsem člověk „Hrrr na ně!”, nerada čekám a chci všechno hned, po malém zaváhání jsem vstoupila dovnitř. Uvnitř bylo šero a jaksi ponuro. I ten dotyčný kadeřník byl nějaký divný.

„Dobrý den, měl byste na mě chvilku čas?” otázala jsem se kadeřníka, který seděl v křesle, piloval si nehty a popíjel kávu. „Chtěla bych dobarvit odrosty a zastřihnout konečky.”

Dlouze si mě prohlížel, zřejmě přemýšlel, jestli se mu chce, ale pak pravil: „Jó, to by šlo.”

Usedla jsem do křesla a on začal pracovat. V kadeřnictví vládlo hrobové ticho. Po aplikaci barvy si odskočil a nechal mě tam samotnou. Dlouho se nevracel, začínala jsem být trochu nervózní. Obzvlášť, když mě hlava začala pálit. Litovala jsem svého rozhodnutí. Pozdě! Když se konečně vrátil, přesadil mě k umyvadlu, že se podívá, jak to chytá a podle toho mi barvu už spláchne.

Sáhl do mých polodlouhých vlasů.

„Ne, tak to se nemělo stát,” zašeptal si potichu pro sebe. Já to ale zaslechla a v tom hlase slyšela i něco jiného, divného...

Instinktivně jsem si sáhla do vlasů. Mé nádherné vlasy, které tolik miluji, mi zůstaly v ruce. Jako kdybych si sundala paruku. V tom okamžiku jsem zkameněla úžasem, pocítila slabost v kolenou a stáhl se mi hrůzou žaludek. Držela jsem vlasy a z okolních zrcadel na mě nevěřícně, se šíleným výrazem zírala úplně neznámá holohlavá ženská.

„Nééé, to nééé!!!”

Můj hysterický výkřik plný zoufalství se jako bumerang vrací ke mně zpátky. Buší mi do mozku ohromným kladivem. „Nééé, to nééé!” ozývá se ze všech stran. Odráží se od zrcadel, stěn, stropu jako ping-pongový míček. A jak tam tak ten srdceryvný výkřik skáče, zoufalstvím naplňuje místnost od podlahy až ke stropu, narazí do mé hlavy...

A mě tohle „Nééé,” které ještě dlouho viselo ve vzduchu, probudilo.