Když muž se ženou nakupuje. Část druhá

Minule jsem zjistila, že otázka nakupování muže a ženy je palčivý problém. Snad závažnější než sucho téhle zimy. Protože nenakupujeme jen potraviny, ale čas od času musí člověk zakoupit i něco jiného, pouštím se znovu do nakupovacího tématu.

Naši rodinu tvoří táta, máma, syn a dvě dcery. Táta je sportovec a muzikant tělem i duší. Obléká si na sebe pouze džíny, kecky, trička a mikiny, ty pokud možno na zip a s kapucí. Pirátský šátek na hlavě začal nosit dřív než Pavel Šporcl. Takhle chodí oblečený, co ho znám. Ne, nebojte, že ve stejném. Čas od času mu to obměníme. Já a syn. Ten je jeho hlavní dodavatel, když se mu už něco nelíbí, tak šup s tím k tátovi. Já mu přinesu nové triko, džíny mi půjčí v obchodě a kecky si ve sportu (což je jeden z mála obchodů, který navštěvuje dobrovolně) pořídí sám. Je to těžký svéráz, který zásadně nepodléhá trendům a „dreskódům”.

Ovšem jsou situace v životě člověka, kdy i tak svérázný člověk podlehne. Není to tehdy, když do něj jeho drahá polovička (tedy já) hučí: „Vem si na sebe něco slušného!” To myslím vnímá jen jako bzučení mouchy. Jsou to situace, které jsou v režii jeho dětí. Taneční. Maturitní plesy. Promoce. Synova svatba. V ten okamžik i on cítí, že jeho vlastní outfit nebude pro tyto příležitosti vhodný.

Pak jsem mu dobrá: „Musíš mi koupit nějaký oblek, takhle tam jít nemůžu.” V duchu jásám, že na to přišel sám.

Inu, vydali jsme se koupit sako. Tmavé kalhoty mu poskytl syn.

Jakmile jsme vstoupili do obchodu, kde na všech stojanech visela saka, zahlédla jsem v jeho očích paniku. Když se k nám blížila prodavačka, měla jsem co dělat, abych ho udržela na místě. Vypadal, že chce dát nohy na ramena a vzít do zaječích. Držela jsem si ho, aby mi nevzal roha. Ale nechala jsem ho zatím v klidu, ať se rozkouká a aklimatizuje a domlouvala s prodavačkou, co chceme. Ta ho přeměřila odborným okem a prozradila nám jeho velikost. Pak nám ukázala, kde přibližně najdeme něco vhodného. Poprosila jsem ji, ať si nás raději nevšímá, že když budeme potřebovat, ozveme se. Trochu jsem měla touhu zavtipkovat, že kdyby utíkal, ať ho chytí, ale bála jsem se píchat do vosího hnízda.

Přešli jsme ke stojanům, kde bychom snad mohli najít ono vhodné sako. Které, jak ten můj tvrdil: „Je už poslední, co si kupuju.”

Nikdy neříkej nikdy!

Muž to zkoukl, jedno popadl, natáhl přes mikinu a, aniž se podíval do zrcadla, řekl: „To beru.” Kapuce mu udělala na zádech hrb. Rukávy byly krátké a tak nějak celkově mu to neslušelo. Musela jsem sáhnout hluboko do svých rezerv, abych ho s láskou a trpělivým, klidným hlasem přesvědčila, že takhle tedy ne. S útrpným výrazem svlékl mikinu a já jsem mu donesla několik dalších sak. Jak se tak prohlížel v zrcadle, začínal mít na oblečení i názor. „Hele, tohle mi docela sluší, viď... Tohle teda odnes, to bych na sebe nikdy nevzal, to je pro buzeranty... Hmm, tamto se mi zdálo lepší.”

Vyzkoušel čtyři, vzal si na sebe znovu první, popadl ho i s ramínkem a zamířil k pokladně.

Kámen, který mi spadl ze srdce, málem udělal díru v podlaze.

Taneční, maturitní plesy, synova promoce i svatba proběhly za účasti jeho tehdy nového saka.

Mílovými kroky se blíží promoce dcery. A někde v dálce možná vykukuje i nějaké další svatba. Že bychom zase vyrazili nakupovat?