Když je doma Všeuměl

Přísahám, že jsem se dobře vdala. Můj muž je chytrý, šikovný a pracovitý. V domácnosti k nezaplacení. Opraví, předělá, natře, vytře, vyrobí, vymaluje, namaluje, poseká, naseká, uvaří, umyje, přiveze, odveze... Kromě toho je velice pečlivý a čistotný. Na rozdíl ode mne. Tedy čistotná jsem také, ale o pečlivost u mě nezavadíte. Jsem netrpělivý člověk typu „Hrrr na ně!”   

Jakmile dostanu nápad, myšlenku nebo si usmyslím, že něco chci, musím to mít okamžitě. K smrti nesnáším čekání. Za totáče jsem trpěla, když něco v obchodě měli, byly fronty. Některé opravdu výživné se táhly až za roh. Třeba ta na toaletní papír. „Budu tady stát? Ne, budeme používat noviny.” Ty byly k dostání pořád. A mimo to, stejně se k ničemu jinému nehodily.

„Dostali banány,” hlásila mi sousedka, vyhlášená frontová bojovnice. Asi si myslela, že na bojovou výpravu vyrazím s ní. Moje děti dostaly jablka a mrkev. Vím, vím, uvědomuji si, že vůči potomkům to bylo sobecké, ale dětství přežily a zkonzumované množství jablek na jejich duševním vývoji nezanechalo žádné následky. A noviny místo toaletního papíru? Zdá se, že ani to nezanechalo újmu na jejich růstu.

A tak jste asi pochopili, že, když si něco usmyslím, jdu do toho po hlavě ihned. To tak koukám na zeď a úplně tam vidím naši rodinnou fotogalerii. „To je přesně to, co tady chybí,” a jako žena činu, vyrazím hledat rámeček. Kupuji je do zásoby, nikdy nevím, kdy "TO" na mě přijde.

Foto zarámuji, je sice trochu nakřivo, ale kdo by se zabýval detaily. Pak jdu hledat hřebíček. V manželově dílně se rozhlížím, má tu sice pořádek, ale příhodné hřebíčky či skobičky nikde. Mám! Vůbec mi nevadí, že to není hřebíček, ale hřebík. „No a co, je sice trochu větší, ale tak ho zatluču víc do zdi.” Hledáním kladívka se nezdržuji. Přestože minule jsem zjistila, že pantoflí hřebíček nezatluču. Ještě mám přece paličku na maso.

Takže vezmu hřebík do levé a paličku na maso do pravé ruky. Přimhouřím oko, abych vzala míru, kde bude obrázek viset. Přiložím hřebík ke zdi a zběsile do něj začnu mlátit. Použiji stejný grif jako na řízky, proč ne, vždyť mám i stejný nástroj. Moc se mu nechce, ale pomalu leze dovnitř. Ještě jednou bouchnu, ohne se a ... vypadává hřebík a drze s sebou bere i kus zdi. Hmmm, poodejdu a zasvěceně obhlížím, co s tím. Nenechám se odradit, to tedy ne. Hned vedle načnu další kolo. Nic se neděje, nevyvádí mě to z míry, díru přece přikryje obrázek. Ještě několik nezdařených pokusů, ale nakonec vítězím nad hmotou (čti nad hřebíkem, dírami a zdí) já. Fotka visí trochu jinde, než jsem si představovala, ale hlavně, že nejsou vidět díry.

Během pár let jsem tímto způsobem nazdobila celou jednu zeď. Máme pěknou galerii. Jen já vím, jaké tajemství ukrývají obrázky.

Brzy budeme malovat. Začínám trnout, co bude, až mě drahý donutí fotky ze zdi sundat. Můj argument, že by je mohl objet okolo zřejmě neprojde, na nějakou polovičatost mého hrdinu nikdo nenachytá. Pro tento případ musím mít v lednici připraveno několik lahví zlatavého moku nebo raději něco ostřejšího. A asi rovnou zakoupím i kilo sádry.

P.S.: Zde vidíte onu inkriminovanou zeď. Některé obrázky vinou velkých hřebíků a skob visí nakřivo. Povšimněte si, prosím, že některé zařezávají do pravého úhlu, ty věšel manžel. Některé pravidelně, nikoli vlivem zemětřesení, odpadávají.

P.P.S.: Předpokládám, že pivíčko bych už asi měla chladit...