Jak nefunguje společné jmění manželů

Provdáním se za osobu opačného pohlaví kdysi před léty, jsem přijala společné příjmení Součková - Souček.  

Za roky společného soužití ve společné domácnosti máme spolu hodně společného. Společné děti, společné bydlení i auto. Společně trávíme dovolenou a sdílíme společné nejen zájmy ale i zážitky. Chodíme do stejné společnosti. Dělíme se o společné známé a společně se válíme v jedné posteli. Pardon, dvouposteli. V našem společném jmění manželů se nachází i společná skříň. A právě ona je kámen úrazu.

Stojí v ložnici. Pořídili jsme ji na počátku osmdesátých let minulého století. Máme ji už tak dlouho, dalo by se říct, že se jedná o starožitnost, ale aby se dostala do této kategorie, bude si muset ještě nějaký ten pátek počkat. Zatím nemá žádné atributy starožitnosti. Neprožrali ji červotoči, nesmrdí sklepením či půdou, kde strávila sto roků samoty. Bohužel, starožitná tahle skříň není. Je prostě jen stará a nemoderní. Ovšem svůj účel plní. Mně i muži slouží svými policemi, kam si odkládáme svršky a taky spodky.

Je to nádherná skříň s umakartovými šoupacími dveřmi a nástavcem, který dosahuje až ke stropu. Do horní části ukládám věci, které často nepoužíváme. Sezónní oblečení a ložní prádlo. Odborníci přes hygienu sice nabádají převlékat peřiny minimálně jedenkrát týdně, ale já mám za to, že přehnaná hygiena škodí.

Abych uvedla věci na pravou míru, vůbec není nádherná, je jako ježibaba - stará, nevzhledná, rozhrkaná a věčně nabroušená. Své špatné nálady projevuje tím, že nejde otevřít, případně zavřít.

Má dvě poloviny.

Na začátku našeho společného soužití jsme si ji rozdělili. Já půl, muž půl.

Zatímco v mé polovině byla od prvního okamžiku tlačenice jako v tramvaji ve špičce, v mužské části si tři trička, jedna mikina a svetr, troje trenky, jedny kalhoty a několik párů ponožek mohly hrát na schovávanou. Roky jsem v sobě živila pocit závisti, kdykoli jsem otevřela jeho polovinu, kde byl vždycky přehledný pořádek. Zato v mé části, v tom chaosu, často nemůžu něco najít a naopak, občas najdu to, co jsem dávno ve svých myšlenkách poslala do věčných lovišť.

Roky jsem dumala, jak dostat takový pořádek jako má on i do svých polic. Zdálo se neřešitelné. Své věci jsem vyházet nechtěla. Na problém nahlížela z různých stran a pořád nic. Až jednou, uprostřed noci: "Heuréka, mám to!" A jak už to bývá, nejefektivnější řešení je to nejjednodušší, úplně jednoduše jsem část svých regálů vyklidila a nastěhovala k němu. Rafinovaně jsem svůj bordel uklidila a přesunula vedle. Moje část se stala přehlednější (maličko!), jeho ztratila svoji vzdušnost.

Ovšem dnes s odstupem času nemůžu říct, že tenhle nápad patří mezi mé nejlepší. Možná je to spíš jeden z nejhorších za poslední roky.

Ztratila jsem klid.

"Kde je moje modrý tričko? Co je to tady za hadry? Jak je možný, že jsem ráno rval na sebe tvoje bombarďáky?"

"Jaký bombarďáky? Mám přece jen luxusní krajkové prádlo. Fakt!"

"Kde mám košili?" další a další výkřiky se ozývají z ložnice v šest hodin ráno.

On není jako já. Nečumí dlouhé minuty do skříně s myšlenkou, že nemá co na sebe. Na zírání někam má ledničku. Jde najisto na místo, kde vždycky byla trička. Ano, je moje chyba, že v téhle polici se nyní nacházejí moje kalhotky a podprsenky. Já mu pak musím tričko, trenky, či košili najít sama, protože nechci píchat klackem do vosího hnízda.

"Co to máš na sobě? To je přece moje tričko," nemůžu mlčet, když vidím, jak se škrtí v mém tílku.

"Proč tvoje, vzal jsem ho ve svý skříni?!?"

Prohrábnu si vlasy, popadnu lžičku a horlivě zamíchám kávu, kterou před něj přistrčím. "Dala jsem ti tam med, jak máš rád."

Pro uchování manželského štěstí je lepší nedráždit hada bosou nohou. Nebudu mu jen tak na potkání říkat, že jsem si jeho půlku bez jeho souhlasu pronajala. Však to zjistí brzy sám, je to chlapec šikovný, vzdělaný.

Podobně jako kdysi naši známí. Společně, dobrovolně si zakoupili úplně stejně vypadající sportovní boty. Jen velikostí se lišily o tři čísla. Ona je uložila do společného botníku. Přišel domů, vzal boty a šel hrát s kolegy fotbal. Vrátil se bos, malé boty v ruce, na nohou puchýře a v hlavě jedinou myšlenku - na vraždu! Jakoby mohla za to, že nepozná své boty.

Myšlenka na vraždu ještě nevybledla, když si dali sraz před divadlem. Ona šla rovnou z práce, on se byl do společenského převléknout.

"Udělalo se mi špatně, když jsem viděla svého muže a své sako společně. Vypadal, jakoby byl svázaný do kozelce. Na rukávech praskaly švy pod jeho bicepsy a měl takový úzký ramínka přitažený k sobě," názorně oddálila dlaně od sebe na deset centimetrů a trošku zašišlala, jakoby mluvila na malé dítě, když tuhle příhodu vyprávěla.

Popadl ze společné skříně první sako, které uviděl. Vůbec se mu nezdálo divné, že je mu malé a už vůbec se nezabýval myšlenkou, že není tmavě modré s proužky, ale hnědé.

Ano, některé společné věci nemohou nikdy fungovat.

Ale u nás se blýská na lepší časy. Včera můj drahý rozhodl, že mi k narozeninám koupí dárek. Novou skříň. A ta bude celá moje!