"Budu rodit!"

Naklonila jsem se přes ohromné břicho, s hekáním sebrala lžíci, která mi při poslední kontrakci upadla, z podlahy, a své drahé polovičce s předstíraným klidem Angličana oznámila radostnou novinu.

Ztuhnul, nakročenou nohu ve vzduchu. Údiv v jeho očích hovořil za vše. "Už? Teď?"

"Už! Teď ještě asi hned ne."

"Jaks to poznala?" divil se jako malej kluk, přestože mohl vědět, že mám zkušenosti. Na cestu do života se chystalo naše třetí dítě.

"Jak bych to asi poznala... mám bolesti a kontrakce, jsem zkušená rodička a matka, přece," nehodlám si nechat upřít zásluhy na svém mateřství.

"Fakt?" pořád nevěří. "Termín porodu přece nemáš dneska."

"Ne, až zejtra... A víš, jakej fofr to byl poprvé. Auuu!" další stah projíždí mou spodní částí těla a na chvíli mě paralyzuje.

Tašku mám zabalenou. Voláme rodičům, že už je to tady. Nasedáme do auta a odjíždíme si do porodnice pro děťátko. Že se má narodit holčička, vím jenom já. Když jsem před několika měsíci absolvovala ultrazvuk, doktorka se zničeho nic zeptala: "Vidím pohlaví, chcete to vědět?"

Nikdy jsem to vědět nechtěla. Při prvních dvou dětech jsem tuhle možnost nedostala a přišlo mi to normální. Jména jsme měli připravená pro obě varianty a překvapení bylo příjemné. V ten okamžik jsem na chvilku zaváhala, ale zvědavost mi nedovolila odolat. Lékařka na mě otočila obrazovku a já ji viděla. Celý display zabírala... jak nazvat to, co jsem uviděla?

Sprostý obrázek, který je tak často k vidění na veřejných záchodcích. Stejný obrázek, který se jednoho dne objevil vyřezaný na školní lavici a bylo z toho velké vyšetřování. Ten samý obrázek, který doprovázel slova na zemi před základní školou. Na betonu bylo velkými písmeny napsáno:

                               Slováková je  

I kolem toho se odehrála ohromná aféra. Slováková byla učitelka.

Pamatujete, na bývalou ministryni zdravotnictví, moji jmenovkyni Marii? To si takhle po ránu skočím do trafiky. Přede mnou stojí dva chlapi, kupují cigarety a noviny. Povídají si a já najednou slyším: Já když vidím tu "píču" Součkovou... Dál už jsem neslyšela nic. Skloním hlavu, z vlasů udělám závěs, aby nebylo vidět, jak rudnu a po očku pokukuji, kdo to je. Ty chlapy neznám. Přemýšlím. Nejsem si vědoma, že bych někomu něco provedla. Mám dělat, že to nejsem já nebo zdrhnu? Až pak si všimnu, jak aféra bývalé ministryně zaplňuje titulní stránky a odevšad nás pozoruje. Marie Součková.

Takže asi tak.

Z obrazovky na mě nekoukalo usměvavé buclaté dítě cucající si palec u nohy, děcko na mě nevyplazovalo jazyk, ani na mě roztomile nemrkalo. Nemračilo se a dokonce mi ani nezamávalo.  Můj budoucí potomek na mě vystrčil, no, jak bych to řekla slušně... prostě ten sprostý obrázek, který je k vidění na každé druhé autobusové zastávce.

"Je to holčička," dodala lékařka empaticky, kdybych snad byla na pochybách.

V ten okamžik jsem byla strašně zklamaná. Ne proto, že bych holčičku nechtěla, ani mi nevadilo, že na mě vystrčila své přirození, ale protože jsem ztratila okamžik těšení se do poslední chvíle. Tu nejistotu, kdy chystáte raději žluté oblečky a peřinky, protože se hodí pro kluka i holku.

Odešla jsem zpražená a v duchu se zapřisáhla, že to nikomu neřeknu. Zůstalo to mým tajemstvím až do porodu.

A právě teď se holčička drala na svět.

V předporodním pokoji, na takzvané hekárně, byl se mnou můj muž. Staral se o mě jako o vlastní, utíral mi pot, prodýchávali jsme spolu kontrakce, držel mě za ruku, podával pití a otíral okoralé rty. Pak mě odvedli na sál, přikurtovali nohy na porodní kozu. Scházela jen malá chvilka, než dcerka zahlédne světlo světa.

"Je vidět hlavička, pojďte, tatínku, už to bude," zvala sestra otce, aby z toho taky něco měl.

"Už jdu, jen si vezmu kameru, abych si ho moh´ natočit, až se narodí."

Narodila se holčička. Dodnes jsem mu neuvěřila, že ono "ho" znamenalo dítě, nikoli kluka.

_____

Omluva čtenářkám, čtenářům, administrátorům : 
z důvodu autenticity jsem musela slovo, tak hojně našimi spoluobčany používané, mnohdy vyslovované tvrdě a krátce, použít. Kromě toho toto slovo v jiné podobě užívá i pan prezident. Prosím, omluvte mě, ještě teď se červenám.