Trampoty jednoho režiséra, aneb Veselé historky ze života

Pokaždé, když k nám na grafiku zavítal Čárlí, měli jsme hned všichni lepší náladu. Čárlí se jmenuje Charialos neb je původně Řekem, ale nikdo mu jinak neřekne než Čárlí.

Tak tedy narozdíl od jiných pánů režisérů, kteří na nás tak trochu koukali svrchu, je Čárlí milý, příjemný a hlavně vtipný a my se pokaždé těšili na jeho veselé historky z natáčení i ze života.

Čárlí je navíc moc šikovný a pracovitý režisér, a tak není divu, že měl na starosti i takovou pecku, jako byl přenos mistrovství světa v Liberci.

Navíc je náš oblíbený režisér taky velmi zodpovědný a svědomitý. Vypravil se tedy daleko před termínem vysílání na průzkum terénu. Vyzbrojil se důkladnou zimní výbavou, obzvlášť na obuvi si dal záležet, neboť hodlal celou trasu projít pěšky, prostě ohmatat si terén, aby přesně věděl, kde, co  a jak.

Běžecký okruh ve Vesci si nechal na samý závěr. Statečně pochodoval zimní krajinou, přemýšlel, kde budou stanoviště kamer, vrýval si do paměti každý detail. Protože je to starý poctivý pracant, nevšímal si ničeho, co se přímo netýkalo jeho odpovědné práce.

Poněkud utrmácený, leč spokojený, dorazil do cíle. Tam na něj čekal zbytek štábu.

Čárlí nadšeně rozkládal, jak to všechno při přenosu bude, ale jeho spolupracovníci  místo soustředěného naslouchání koukali do země.

  „Tak co je?" všiml si po chvíli Čárlí, „vy mě neposloucháte! A kam pořád koukáte?"

Ostatní se začali smát a jen ukazovali dolů na nohy pana režiséra. A pan režisér žasnul. Měl sice na nohou nové zimní boty, leč bez podrážek. Ty ležely kousek vedle ve sněhu. Prostě ten sajrajt umělý sníh ty nové boty zdecimoval.

Když nám Čárlí svoji novou historku vyprávěl, dotázali jsme se, co s novou zimní obuví podnikl dál, jestli ji reklamoval.

„No, učinil jsem pokus najít paragon," posmrkával nastydlý Čárlí, „ale já nic nevyhodím. Mám doma pytel paragonů a hlavně jsem zapomněl, kde jsem ty boty koupil. Našel jsem asi dvacet paragonů od bot a na všech bylo napsáno: velikost 42, cena 1500 kaček. Já si totiž zásadně kupuju boty za 1500 kaček," smutně konstatoval Čárlí a vypadal spíš na ulehnutí do postele, než na běhání po reklamacích. Odešel od nás s tím, že jde k paní doktorce, aby ho dala do kupy před slavným přenosem.

Za pár dní  přišel Čárlí na grafiku a sesul se do křesla snad ještě víc nastydlý než před týdnem.Všichni jsme ho moc litovali a divili se, že mu paní doktorka nepomohla. Čárlí se chvíli ošíval a pak z něj vypadlo přiznání.

  „Já jsem k paní doktorce šel, předepsala mi antibiotika a kontrolu za týden. No a já jsem poctivě užíval ty léky, ale bylo mi pořád hůř. Tak jsem za ní šel znovu a ona to nemohla pochopit, jak je to možné. Jenže ona mě tak trochu zná, tak mi řekla, abych jí ty prášky, co je užívám, ukázal."

  „No a v čem byl problém?" tázali jsme se zvědavě.

  „Vy se mi budete smát, stejně jako paní doktorka," ošíval se Čárlí.

  „Nebudem, nebudem, honem, jak to bylo?"

  „Paní doktorka nevěřila vlastním očím, já jsem týden poctivě užíval prášky našeho psa. On má ekzém."

  „A co pes?"

  „Tak tomu se ekzém vůbec nezlepšil, protože jsem mu týden dával ty antibiotika. Dneska s ním mám jít na kontrolu. Už to vidím, jak budu doktorovi vysvětlovat, že jsem psovi sežral prášky."

Čárlí nám ještě svěřil, že mu ty psí prášky vůbec nechutnaly, že byly veliké asi jako pětikačka a strašně drhly v krku. Zato psovi se ty jeho malinké kuličky prý polykaly jako nic.

Tehdy mu  správné prášky zázračně zabraly, přesně jak předpokládala paní doktorka. A taky Čárlího pes už měl ekzém raz dva vyléčený, jen ty prášky mu prý zdaleka tak nechutnaly, jako ta antibiotika.

Dávno nepracuju ve zpravodajství, ale s Čárlím se vídám i dnes. Tak, milí sportovní čtenáři, až budete sledovat sportovní přenosy, nebo vy, milé dámy,  magazín Sama doma, který můj oblíbený režisér taky občas režíruje, vzpomeňte si na našeho Čárlího. Je s ním pořád stejná legrace jako kdysi a boty má pořád velikosti 42.