Rada Ježíškovi aneb Malé literární okénko

Jsem milovnicí opravdových knížek z masa a krve… pardon… z papíru a písmenek. Jsem totiž narozená v pravěku, kdy ještě nebyl internet.

V naší rodině byly knížky všude. Denně jste u nás doma mohli narazit na čtenáře, zahloubané do knihy, nevnímající nic jiného, než její obsah. Obzvlášť v této schopnosti vynikala maminka. Ta když četla, neviděla, neslyšela. Jí jsem vděčila za hubenou postavičku, protože neslyšela ani moje nesmělé oznámení, že mám hlad. Na její obranu musím upřesnit, že se tak stalo zřídkakdy, protože jsem byla mizerným jedlíkem, jemuž většinou stačilo jablko, a to jsem si dokázala opatřit sama.

Když jsem se naučila číst, četla jsem všechno. Pohádky pro děti i knížky se zajímavými názvy. Rodiče mě v sedmi letech načapali při četbě Reportáže, psané na oprátce, kterou jsem si půjčila ve školní knihovně, nebo při čtení obzvlášť zajímavé knihy Blázni a podivíni, sugestivně popisující případy vyšinutých lidí, co skončili buď v ústavu, nebo v cele smrti. Čím morbidnější knížka, tím líp.

Dodnes dávám knížkám přednost před ostatními zdroji zábavy a poučení. Knížky… sama jsem jich pár napsala, ale to není literatura s velkým L. Velkou literaturu píšou jiní kanóni.

Poslední knížkou, která se mnou sdílela večery, bylo vyprávění Patrika Bangy Opravdová cesta ven. Příběh kluka, který se narodil na Žižkově romským rodičům. Kluka, co byl chytrý, vnímavý a podle fotek v knize přitažlivý. Jeho cesta a kličkování životem, plným předsudků a rasismu mě chytilo, zvlášť proto, že Patrika znám. Tuhle knížku jsem dočetla, i když se mi srdce svíralo. Měl by si ji přečíst každý.

Knihu, jež ležela na mém nočním stolku před touhle Patrikovou zpovědí, jsem nedočetla. Anežka od autorky Viktorie Hanišové je jistě literaturou kvalitní, leč já ji prostě číst nedokážu. Příběhy plné zoufalství, frustrace, nemocí a utrpení, obzvlášť když jsou hlavními hrdiny děti, to už číst nemůžu. Už mi není sedm.

Od loňského Ježíška jsem dostala knihu Bílá voda od spisovatelky Kateřiny Tučkové, a taky jsem ji odložila. Jsem povrchní a jednoduchá, čtu prostě radši knížky veselé a mysl uklidňující. Mám knihovnu plnou detektivek, humoristické beletrie a světových bestsellerů. Mezi nimi je i literatura vážná, chmurná a bezvýchodná. Taková všehochuť. Ale já hodlám věnovat svůj čtenářský čas jen knížkám, co mi pomůžou nést můj kříž, co mě spolehlivě pobaví, a co po jejich četbě s úsměvem usnu.

Jako dítě jsem nedokázala číst knihy Jacka Londona, protože se v nich ubližovalo zvířatům. Ty nemůžu číst dodnes, a k nim se přidala i literatura, kde se ubližuje lidem. Patrikova Opravdová cesta ven je tak poslední, kterou jsem přečetla, protože vím, že konec je dobrý. Patrik je po právu úspěšný a i když je jeho cesta pořád klikatá, už se na ní neztratí.

Milý Ježíšku, letos, prosím, žádnou náročnou literaturu! Je to prostě házení perel sviním.

Všem, co čtou a píšou tady na blogu, přeji klidné a pokojné svátky, a taky životní cestu co možná nejschůdnější.

Krásně svátky všem!