Nechci slevu zadarmo

Můj manžel je v nakupování velmi...soběstačný. Je to takový takřka přírodní úkaz. Mám manžela, který nakupuje mnohem raději než já

Pilně studuje všemožné letáky, porovnává, kalkuluje a posléze vyráží na lov. Rád, hodně a často. Na jednu stranu je to výhoda, co si budu nalhávat. Mně se dělá mezi regály šoufl, mozek mi nebere všechny ty snížené ceny, ty akce, ty množstevní slevy. Podezření ve mně vzbuzují vtíravé informace o výhodných nákupech; když mě někdo horlivě přesvědčuje, že je něco pro mě moc moc dobré, automaticky ve mně vzbudí nedůvěru.

Ne tak můj manžel. Ten se skvěle orientuje ve všech možných nabídkách, hrnoucích se na nás ze všech stran. Když je něco v akci, je to voda na jeho mlýn a musí to mít. Jeho oblíbeným obchodem je „Vše za 39". Pokaždé, když tam zavítá, nahrne se do našeho baráčku spousta užitečných, levných a strašně potřebných věcí.  Třeba houbičky na nádobí, co jsou na jedno použití neb při namočení do teplé vody se oddělí drsná část od molitanové a celý ten krám se smrskne na velikost pidi. Nebo šíleně barevná košťátka na prach, která, když je vytáhnete z celofánu, promění se v klacík, oblepený něčím, co zbylo při výrobě sesterských košťátek na prach, ovšem podstatně dražších a mnohem chundelatějších, a tudíž výkonnějších.

Skříně nám praskají ve švech pod náporem balíků ponožek na jedno použití, tedy za předpokladu, že je vůbec narvete na nohu. Asijští soudruzi někde udělali chybu, jelikož předpokládají, že my, spotřebitelé, máme kotníčky tenoučké jako párátko a nožku jako japonská gejša. Jestli mám něco štíhlého, tak jsou to kotníky. Podle výrobců je ovšem mám jako sloupy a natažení takové ponožky (5 párů za 39,-)  se stává adrenalinovým sportem s nejasným výsledkem. Pokud se do takové ponožky dostanete, zaručuju vám, že po pěti minutách chůze budete mít nohy v jednom ohni. Umělohmotný materiál má konzistenci rybářské sítě, která se okamžitě začne párat a zařezávat do chodidel. Rantl pak sevře nebohý kotníček do smrtonosných kleští a noha nabývá tvaru, barvy i zápachu hodně staré, špatně vyuzené prasečí kýty, zapomenuté ve špajzu bez okna.

V kuchyni jsem měla takové to rádio ve tvaru jezevčíka, na kterém jsem naladila asi tak dvě stanice. Můj manžel ho nesnášel. I rozhodl se, že mi nadělí k nějaké příležitosti rádio nové, super moderní, s mnoha funkcemi a nadčasovým designem. Jedno takové objevil na internetu ve skvělé akci a s nevídanou slevou. Pravda, proti černému jezevčíkovi vypadal nový přírůstek do rodiny jako mercedes vedle škodovky, jeho stříbrný kabátek sliboval nevídané posluchačské zážitky. Jenže výrobce se  řídil heslem navrch huj, uvnitř fuj. Skvělý výrobek přinášel jen přímý přenos mořského příboje. Reklamace byla namístě, ovšem stříbrného krasavce jsme museli zabalit a osobně odvézt strašně daleko až někam do...no daleko na sever. Tam nám internetový dovozce vyměnil maroda za jiný čerstvý kousek. Ten chvíli přinášel přímý přenos mořského příboje, ve kterém bylo slyšet zpěv opilých námořníků a dnes definitivně  zkolaboval. Zlatý jezevčík!

Ovšem pravým majstrštykem mého muže byla koupě nového starého vozu. Jednoho krásného dne odjel manžel autobusem na tajuplnou cestu do světa a vrátil se se stříbrným (jak jinak) krasavcem, fiatem coupe. To je takový ten hooodně nízký sportovní vůz, co se z něj nedá vystoupit, ale vykutálet, s tlustým výfukem a kufrem plným aparatury. Prostě auto, ve kterém lze pohříchu vidět dvacetileté frajery. A nás. Takže nyní jsme hrdými majiteli hned tří fiatů. Fiata tipo, fiata bravo a fiata coupe, všechno jsou to obstarožní páni z let devadesátých. Tipo umřel už před dvěma lety a zasloužil by si důstojný pohřeb sešrotováním, nicméně stojí jako pomník padlým uprostřed dvora. Fiata bravo mám, přiznám se, ráda. Je to sympatické auto, ze kterého se mi vystupuje skoro jako zamlada a je na něj, i přes pokročilý věk, docela spoleh. No a tu stříbrnou mrchu nesnáším.

„Ten stříbrnej sporťák je váš?" divil se kolega Honza. „Buď ráda, že si nekoupil motorku," utěšoval mě.

„Týjo, vono to fakt funguje, po tý padesátce," konstatoval druhý můj kolega Roman, „to nás čekaj pěkný věci!" Oběma kolegům je pětatřicet.

Takže máme spoustu důležitých  věcí za výhodnou cenu, pak taky hodně věcí pro jistotu ve větším množství (to víte, množstevní sleva) a ledničku plnou levných výrobků, obsahujících ztužené tuky a zvýrazňovače chuti. Nic se nesmí vyhodit, všechno se musí sníst. A já marně přemýšlím, co s tím. Jak z toho bludného kruhu ven. Jak přesvědčit manžela, že méně je více a kvalita je lepší než kvantita...

Psáno pro BB lidovky